Nejde vždy jen o peníze. Vracíme a půjčujeme si, a často o tom ani nevíme.
Není to o úrocích, vkladech, výběrech v hotovosti. Píši těm, co si zadali
a nepočítali s tím, že budou muset vracet. Maminka si nikdy nepůjčila víc,
než plechový hrneček rýže, krabičku sirek.
Měla to v krvi, bála se. Statkářův bratr, u kterého její rodina
kdysi sloužila, se kvůli nesplaceným dluhům zastřelil. Hazard, nezřízené pití,
ženské, dluhy na cestě do pekla, nekonečná dálnice, ze které nebylo a není kam
odbočit.
Snad i proto Vám píši a mám strach, aby pošta nezkolabovala a mé psaní
neskončilo v koši mezi odpadky. Píši Vám a obávám se, že to až zas tak
jednoduché nebude, že to je a bude běh na dlouhou trať. Píši všem, kteří dočetli
až sem a nemějte mi to za zlé. I mně vadí boj s větrnými mlýny, ale někdo
musí, byť jen slabým hlasem, říct dost těm načinčaným reklamám v televizi,
v rozhlase, kam se jen podíváme. Půjčte si.
My, starší generace z Čech, Moravy, Slezska a českých Sudet jsme
tohle neznali. A o nic jsme nepřišli. Naše děti už ano a z toho pramení
ony maléry. Půjčit si snadno a rychle. Jak báječné! Ale je tu problém s placením.
Copak půjčená částka, ale ty úroky, poplatky navíc, termíny, závazky. Jsou
všude, kam se podíváte. Reklamy, reklamy, půjčte si snadno a rychle. Snadněji
už to víc nejde…
Jak rád bych zas někoho pohladil a popřípadě řekl, spi sladce, pospi si.
Nejde to tak snadno. Pokud si lidé půjčují na dovolenou v Karibiku na
novou ledničku, pračku, co inteligencí předčí půjčovatele. Malér se nedá uspat,
slučte je a plaťte později, nebo ještě lépe, půjčte si od nás, žádné poplatky…
Začarovaný svět pohádek a konců Viktorky, co skáče do vody u splavu v Babiččině
údolí. Až někam sem vedou konce bezbřehé svobody, která lidem vtlouká do hlavy
takové hlouposti – půjč si, můžeš to mít, měj všechno hned, dnes, dostaneš od
nás dárkem cokoli, např. úžasný sedací vak, bez kterého nelze žít.
Píši všem, co nepodlehli, všem, co si pamatují slova své maminky: nemusíš
mít všechno dnes, počkej si, jsou i jiné priority, třeba děti… Koneckonců jsme tu i my. Starší, staří, kteří od svých
dětí, sem tam něco potřebují. Víc než věci materiální, čas, který obětujeme na
úkor vydělávání peněz… Porozumí jen ten, kdo čeká na návštěvu dětí.
Píši Vám všem, nepůjčujte si, ať nedlužíte nebo jen tehdy, pokud nejde o
život. Pak ano. Pak Vás ctím, uznávám
vaše hodnoty. Je to jen a jen o tom hrnku rýže, co si maminka půjčila od
sousedky u nás doma na vesnici, těsně před obědem v Machníně, když už měli
v konzumu (v Jednotě) zavřeno, kvůli polední pauze…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat