Píši Vám, co ráno vstáváte a víte, co je čas kuropění. Vám, kterým časné
vstávání vadí dnes, tak jako kdysi nám, když jsme vstávali poprvé. Čas, kdy vše
kolem ještě spalo, kdy čas jako by se zastavil. Všude kolem bylo mrtvo i dech
v tom čase taky zůstal stát. Stromy, ptáci, vítr, křik dětí, doprava, vše
a nic tu nebylo. Už ne teplo. To zůstalo doma za dveřmi. Jen prapodivný chlad,
polibek na tváři, zima v nose, na rtech, jinovatka na očích.
Píši Vám, kteří tohle znáte, kteří jste taky vstávali do časného jitra a
rovněž někdy spěchali. Pamatujete se ještě? Na dětském letním táboře o
prázdninách mít noční hlídku, vstávat o druhé nebo ve tři, ve čtyři ráno rovnou
ze sna do ranní tmy, jen s baterkou v ruce. Nad vámi hvězdné nebe a
vy jako stroj nevnímáte skoro nic, stav strnulosti těla beztíže. Tak nějak se
snad cítí kosmonauti a Vy k němu máte nejblíž.
Píši Vám, účastníkům, co měli podobné zkušenosti, všem, co museli o pár
let později vstávat po čtvrté, kolem páté ráno, jít do továrny a v šest
stát u stroje. My, jako kluci do textilky Seba, Hedva, Textilana, čert ví, jak
se ta fabrika v Liberci správně jmenovala. Stačilo jednou za týden, kdo
dojížděl jel prvním autobusem. Co my, ale ti, kteří museli každý den! Pro nás
to byla sranda, ale dospělé, ženské i chlapy práce, i brzo z rána, živila.
Je i jejich rodiny.
Proto píši Vám, co pamatujete ranní vstávání. První, dělnický vlak, tramvaj,
autobus. Prvním krokem po schodech, k brance, na chodník. Stání na
zastávce, čekání, kdy vše kolem je za sklem, kdy zima byla, že se dala krájet.
Píši Vám, milí přátelé, že ač vzpomínka už vybledla, pořád ten čas , jaký se
zapsal někam do hlavy, je pořád s námi. Čas prvního ranního šumu a svistu
větru, kdy mi prach a vůně listí stále připomínají onu dávnou dobu, čas, který
se už nevrátí.
Píši všem, co ještě žijí a byli tam. V čase, kdy pampelišky
odkvétaly a růže ještě nekvetly. Kdy dveře do autobusu, brána do továrny nás
pohltily a za námi se zavřely. Kdy nám ani nepřišlo, že to musí být. Kam zmizel
čas ranního kuropění? Kam jsme zmizeli my a naše mládí, naše starosti? Píši
Vám, mí nejdražší, že svět se zdá být úplně jiný. Ale snad pro ty, co vstávají
za ranního kuropění je stejný. Oni to nevědí, ale bude to tak. Stojí jak
opaření, pohlcení ranní tmou, chladem, světem kolem, co ještě nedýchá, který se
teprve budí do jitra pohádek, do světa lidí.
Píši Vám, těm novým. Dobrý den a ať vám slunce svítí.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat