Vy, co pamatujete pohřeb L. I. Brežněva si jistě vzpomenete. Byla to šupka, rána jako z děla. Rakev s jeho tělem sjela z popruhů a žuchla o zem do naprostého ticha. Seděl jsem v hale moskevského hotelu spolu s ostatními a naslouchal s otevřenou pusou. Poslední autentický ruský car a spadl jim do díry u Kremelské zdi, jako ranec kostí. Chudák, kdo pohřeb organizoval…
Tenhle generální tajemník ruských komunistů, který mimo jiné rozhodl o okupaci Československa, byl posledním neomezeným vládcem, kterého se všude ve světě, kde vládli komisté, báli. Za Druhé světové války byl politrukem (důstojníkem dbajícím o ideologický růst vojáků), hodností major, později i spisovatel, který napsal vzpomínky, jak bojoval spolu s ostatními o Malou zemi u Rostova na Donu.
Byl jsem se tam podívat. Nešlo nevidět, že tam Brežněv skutečně byl. Všude byly upomínky na jeho bojovou činnost zveřejněny na turistických poutačích včetně fotografií později neomezeného vládce sovětského impéria, nositele tolika vyznamenání, že to vypadalo, jakoby nosil brnění. Jeden řád vedle druhého. Ty bych vám chtěl přiblížit.
Vše vzalo počátek jeho smrtí. Když zemřel, netrvalo dlouho a už se k němu nikdo nehlásil. Nastala otázka, co s jeho řády a medailemi.
Tak, jako v roce 1956 Chruščov opustil Stalina, tak Gorbačov v roce 1989 řekl pravdu o Brežněvovi. Rozhodl, mimo jiné, že Brežněvovi nepatřil Řád vítězství a pozůstalí jej musí vrátit. Pamatuji se, když nejvyšší ruský tajemník pro ideologii, pan Suslov, odhodil patku dlouhých bílých vlasů z čela a hrdě Brežněva tím nejvyšším řádem dekoroval. Najednou bylo všechno jinak.
Všechna Brežněvova vyznamenání šla bez řečí do depozitu prezidia ruské vlády do úschovy rovnou z jeho podmoskevské dači a se souhlasem vdovy Viktorie Petrovny. Mezi nimi bylo i to nejvyšší, jehož udělení bylo nejkřiklavějším porušením zvyklostí a práva. Patřilo po právu jen těm, co za války rozhodovali o velkých bitvách a ne jako Brežněv o tom, zda došla vodka, toaleťák nebo noviny.
Ono to vůbec se všemi těmi jeho medailemi bylo všelijaké. Vyšlo najevo, že L. I. Brežněv, byl prapodivný chlapík, který ale dobře věděl, jak to chodí. Znal dobře své kamarády a myslel tudíž na stará kolena, jak se mít na penzi dobře, třeba i ve vyhnanství. Takže když zemřel, šetření ukázalo, že byl v podstatě úspěšný zlatokop.
Kromě pěti Zlatých hvězd (opravdu zlatých), které mu byly uděleny a které na saku nosil přišpendlené, jich měl doma (pro strýčka příhodu) ještě dalších 34, o kterých nikdo nevěděl. Například 13 medailí Srp a kladivo (samé zlato) – Hrdiny SSSR. Ukázalo se, že to nebyly kopie, ale duplikáty. Rozdíl je v tom, že kopie se dělají ze slitiny, ale duplikáty jsou z čistého zlata. Ty první jsou zhotoveny pro muzejní potřeby, druhé jsou-li medaile ztraceny nebo poničeny. Nepoužívané od něj nikdo nepožadoval zpět. Oficiální soupis medailí a řádů se ustálil na čísle, podržte se, 114. Byly to například tyto: Řád vítězství, 5 Zlatých hvězd hrdiny, 16 dalších řádů SSSR a 18 medailí SSSR, dvě maršálské hvězdy s brilianty (maršálskou a armádního generála) čestnou zbraň se zlatým znakem SSSR.
Dále bylo převzato od vdovy 43 kusů řádů a 29 medailí jiných států. Mezi nimi byli 3 Zlaté hvězdy (hrdiny Bulharska, 2 řády Praporu s brilianty z Maďarska, Velká hvězda družby národů NDR, 3 Zlaté hvězdy Hrdiny ČSSR, Velkokříž Řádu slunce Peru a mnohé další).
Býval zvyk, že po smrti dekorovaného se řády vracely prezídiu Nejvyššího sovětu. V případně L. I. Brežněva bylo později raději přijato usnesení ponechat je v rodině s tím, aby je v budoucnu nemohla použít v expozicích světová muzea, na rozdíl od vyznamenání některých maršálů z doby II. světové války uložených ve státních depozitech. Dodnes je možno vidět v muzeích vyznamenání Stalina, Chruščeva a dalších. V případě vyznamenání pana Brežněva se ani jedno muzeum neobrátilo na rodinu s prosbou o jejich zapůjčení…
Málokdy svět viděl větší zneužití ocenění hrdinství a lidské práce. Snad ono žuchnutí rakve o zem u kremelské zdi probudilo všechny, co měli na očích růžové brýle a loupežník jim byl generálním tajemníkem…
(Zdroj deník Izvestija 29. září 1989)
Žádné komentáře:
Okomentovat