Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou. Věřte, nevěřte byl to nelehký boj vymýtit z československých domácností ,,hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo. Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.
Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo - pili z něho páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři i mniši a všem jim zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví. Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic, jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla, do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo a k němuž se i přidávala kovová malovaná víčka.
My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových Varů a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu matka prováděla jednou ročně. Vše řádně v mýdlové vodě, kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala je zaprášené. A ona každý rok, když se nikdo nedíval, vyndala je z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu se na stole suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst. To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání se sklem a skleničkami.
Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“ tu byl jistý fenomén. Skloexport – podnik zahraničního obchodu, co měl vzorkovnu u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých sklenic pro pygmeje až po obří číše pro herečky a herce. Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo z nás ji neviděl, jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „ hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání s krásou. S nadpozemskou krásou ….
K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých i světových sklářských kapacit od Železného Brodu, přes Turnov, Nový Bor a okolí.
To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásné barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice …
Dnes když piji, tak raději ze sklenice než přímo z lahve. Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma v soukromí.
Budiž chvála, českým sklárnám, a všem, co umí vyrobit krásnou sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám i lidem, ať žijí …
Žádné komentáře:
Okomentovat