Často se mě ptají, jaké mám zvláštní pohlednice ve své sbírce. A protože žiji v pohraničí naší republiky, odpovídám, že jsou to i pohlednice s bunkry, řopíky z roku 1938. Mezinárodní situace v letech 1936-1938 ovlivnila a dá se říct sjednotila rozhádaný vnitrostranický vývoj u nás doma. Byl vydán zákon na ochranu republiky a o obraně státu. Byla zahájena výstavba pohraničních opevnění podle vzoru nám politicky blízké Francie, její Maginotovy obranné linie.
Když to zestručním i na pohlednicích mé sbírky se objevují tři typy bunkrů. Převažují ty nejznámější, lehké, co nacházíme kolem Liberce častěji než houby. Řopíky – pojmenovány podle ředitelství opevňovacích prací. Ty byly skutečně ve značném množství budovány v blízkosti státních hranic na dohled od jednoho ke druhému.
Jsou železobetonové s 1-3 střílnami pro lehký a těžký kulomet Bylo jich postaveno v různé fázi dokončení asi 3800. Osádku řopíku tvořili 3-4 muži.
Dalším typem bylo těžké opevnění tzv.pěchotní srub. Měl bojové a podzemní patro. 2-4 pancéřové zvony – kopule, střelecké, dělostřelecké místnosti. Tloušťka stěn byla 200-250 centimetrů, posádka 20-25 mužů. Dokončena byla opevnění pouze na Ostravsku, Opavsku, Náchodsku, v Orlických horách.
Nejsilnější soustavou celého opevnění republiky byly tvrze, soustava pěchotních a dělostřeleckých druhů, věží, ubytoven a skladišť propojených chodbami a výtahy. Těch posledních bylo vybudováno 14, z toho pět bylo téměř dokončeno, 2 nedostavěno. Po mnichovském diktátu byly práce na opevnění hranic ukončeny.
Samotné pohlednice jednotlivých bunkrů mají zajímavé osudy. Ty, o které opírám svou sbírku jsou vydané německými okupanty k propagandě vítězů, Němců, kteří v roce říjnu 1938 vstoupili do našeho pohraničí a připojili Sudety k německé říši. Mají zajímavý, tištěný text, oslavující sílu, která přemohla tak dokonalý systém obrany bez jediného výstřelu. Pohlednice nebyly běžně používány. Většinou si je německé obyvatelstvo uschovalo do alb k fotkám, které oslavují následné období vítání Hitlera, slavnosti – oslavy toho, že město je zbaveno židů, oslavy získání svobody vyhnáním Čechů. To okořeněno mimořádným razítkem ,,Wir sind frey“ bylo přesvědčivým argumentem, jak moc si většina německého obyvatelstva v pohraničí roku 1938 představovala novou Evropu na troskách té staré, reprezentované Československou republiku z let 1918-1938.
Ač se to tak nezdá, ani dnes, po desítkách let se skutečnost a pravda nedá ohýbat na přání politiků a v zájmu zainteresovaných stran. Dějiny se nedají vykládat na objednávku a ve prospěch vítězů, nebo poražených. Musí si zachovat objektivitu a k tomu přispívají i takové drobné historické aktivity jako jsou staré fotografie a dobové pohlednice…
Žádné komentáře:
Okomentovat