Pokaždé jsem s ním měl problém. Ač kalamář, to slovo dnešní žáci a studenti vůbec neznají, byl zabudován ve školní lavici hluboko, občas měl tendenci vyskočit ze žlábku ven. Pak vše kolem zmodralo a jeden si byl jist, že bude následovat trest.
To kaňka v sešitě byla prezentována často jako větší tečka. Inkoust dovedl i volně ztékat a barvit oblečení a stříkat. Nečekaně, jako injekční stříkačka. Zákeřně a zrádně. Často se jím řešily i spory. Inkoust proti inkoustovi.
Uměl být všude. Na rukou, obličeji, ve vlasech, na knížkách, na bačkorách i na svačině. Na umyvadle, na židli učitele i vaší, na kterou si sedl právě váš spolužák. Jen ne na peru zastrčeném v násadce. Také jedno slovo, co vymizelo ze slovníků žáků i učitelů).
Pero se muselo stále namáčet. Inkoust k němu prostě, dodnes nevím proč, nelnul. A já, žáček s nervózním žaludkem, co jako podobní spolužáci cestou do školy poctivě zvracel, jsem byl z toho stálého namáčení nervózní. To plnicí pero prostě pro nás musel někdo vynalézt.
Nevím, jak se to stalo, ale už ve druhé a třetí třídě jsme my, vybraní žáci ve třídách, mohli začít psát inkoustovým plnicím perem.
Ještě k těm našim machnínským školním lavicím. Byly ještě staré rakouské litinové, pro tři žáky a měly za sebou padesát let, co v nich žáci zdejší školy odseděli téměř bez úhony. Odhaduji je na rok výroby 1890. Bůhví odkud k nám do školy doputovaly. Zrovna tak, jako starý zvon, na který školnice paní Šandová zvonila. Ten visel v 1. patře, všem na očích.
K inkoustu se váže i příhoda, když jsem, už sice nevím s kým, vařil z duběnek z dubu u nádraží inkoust. Zda se povedl už také nevím, ale co vím, že inkoust se do školy vozil ve velkých lahvích a skladoval se na půdě, kde se sušily léčivé bylinky. Na půdě proto, že se prý jednou láhev někomu upadla a ve škole bylo modré peklo. Učitelé, rodiče, děti místo tělocviku, všichni drhli, drhli a drhli. Na půdě se nalévalo do menších skleniček a z nich pak ve třídách do kalamářů…
Machnínská škola v padesátých letech minulého století byla i o předpotopním topení plnými kbelíky uhlí. Do obrovských kamen u dveří školnice přikládala i během vyučování. Ohlušující rachot byl vždy vítán, a co pamatuji, tak do roku 1958 se nic nezměnilo stejně jako s chlapeckými záchody. Čůrali jsme do stěn, každé prázdniny rok co rok přetírané dehtem. Naše národní škola od 1. do 5. třídy byla školou, na kterou se nezapomíná a kde inkoust tekl proudem…
Žádné komentáře:
Okomentovat