Kostel v Machníně je jedním z nejmladších kostelů v obcích kolem Liberce. Počítám-li dobře, je o deset let starší než já. Jedná se ale o těch deset let, které pro život v Sudetech tolik znamenaly. Právě v oněch deseti letech se naši sousedé museli rozhodnout, zda tu zůstanou nebo zda odejdou, aby se již nikdy nevrátili. Zůstal tu machnínský kostelík...
Němečtí sousedé zvolili alternativu rychlého řešení, které skončilo jejich odsunem – vyhnáním z českého pohraničí. Nemohu jinak, než říci a trvat na tom, že o svém osudu rozhodli sami, a že to byla jejich osudová volba, kdy hlasovali a zvolili vlka...
Machnínský kostel to přečkal. S podivem je, že můj otec, který přežil holocaust, sem chodil jednou týdně natahovat a seřizovat kostelní hodiny. Hodiny měly melodický hlas a byla to doba, kdy lidé jejich hlas ještě dovedli ocenit. Pokud chtěli vědět kolik je hodin, tak se zastavili a otočili se ke kostelní věži. Mohli se spolehnout, kostelní hodiny ukazovaly přesně, a kdo nedohlédl, počítal jejich údery.
Kostelík při silnici z Machnína do Chrastavy jsem znal důvěrně. Bydleli jsme pod ním, v bývalém hostinci Nordlicht - Polární záře. Název hostince byl na omítce domu viditelný zdaleka. Dům stále stojí pod hřbitovem, naproti bývalé truhlárně Simm a Wagner. Přestože maminka do kostela nechodila, posílala mne, abych tam do vázy donesl pár kytek ze zahrady. „Aby to tam bylo veselejší,“ říkávala.
Kostel přestál vyhnání Čechů, komunistů, Židů, válku a pozdější vyhnání Němců bez úhony, bez jediného rozbitého okna. Ani se z něj nic neztratilo, asi i proto, že z obce nikdy neodešli všichni Češi ani Němci. Vždy jich tu pár, či o něco víc, zůstalo... Vše špatné i dobré z té doby je dávno promlčeno a zapomenuto. Jen na machnínském hřbitově leží několik rudoarmějců z pětačtyřicátého roku. Zemřeli daleko od svého domova a svého pravoslavného kostela.
Jak málo lidí do machnínského kostela chodilo! Jednou jsme jen tak, z recese, počátkem šedesátých let šli s Rudou Reichlem a Jardou Kalenským po silvestru na Nový Rok poslechnout si mši svatou a kázání. Sešlo se nás míň, než musí být židů v synagoze na modlení, a přesto se kněz modlil a my poslouchali. Nikdo nás nevyhnal, nikdo nás, puberťáky, nevyhodil. Tu atmosféru si pamatuji dodnes, stejně jako to, že i když machnínští do kostela nechodili a pomocnou ruku nepodali, neškodili mu.
Vztah ke kostelu byl snad dán i tím, že tu žilo hodně předválečných komunistů a antifašistů. Rozhodně tu vždy žilo hodně slušných lidí, alespoň, co já si pamatuji, a takoví neházejí kameny do oken nikomu. Ani do těch kostelních.
Jsem rád, že zájem o machnínský kostelík roste spolu se zájmem o jeho začlenění do života obce. Život se tak vrací ke svým kořenům. Snad se opět lidé budou se ohlížet přes rameno ke kostelní věži, kolik že je hodin a budou poslouchat vyzvánění. Na chvíli se zastaví ve všedním shonu, sednou si na lavičku u hřbitova, opřou se o plot, tašku postaví na zem, rozhlédnou se kolem sebe a věnují svůj čas jeden druhému, soused sousedu. Zapomenou na zlé a připomenou si, co pro nás bylo nebo je v Machníně, v obci u Liberce, krásné...
Žádné komentáře:
Okomentovat