Protože mi Hitler vzal tu možnost mít hroby svých blízkých na
jednom místě na dosah ruky, zamiloval jsem si cizí hřbitovy. Začnu tím, na
který jsem měl nerušený výhled.
Od tří let jsem z okna bytu sledoval pomalu kráčející
pohřební průvody na místní hřbitov. To jsem se pak přesunul od jednoho okna ke
druhému, a přes maminčiny protesty pozoroval sled událostí a úkonů katolického
pohřbu.
Můj děda, přeživší, jak se říkalo těm, co Hitlerovi zdrhli
z lopaty, se stal později správcem židovského hřbitova v Liberci. Tam
měl fakticky pohodu. Kdo z Židů v padesátých letech by umíral? Ještě
tak vystěhovat se. Při balení liftu jsem rád asistoval. On to byl fakticky
vzato vlastně taky pohřeb. Pohřeb všech nadějí, že bude jinak….
V té době mi umřela třetí babička a tu si pohřbil děda
Artur právě na svém hřbitově. A byl to fantastický pohřeb. Pamatuji si vůně, i
co kdo říkal, nápěv melodií, i to, kde byl
v době pohřbu zavřený psí kříženec Ferda, strašně hodný pes.
Židovský a křesťanský pohřeb se nedá vůbec srovnávat. Ten
první je o emocích. Bzučí, jako strom, rozkvetlá třešeň s milionem včel,
co si povídají, kolik pylu snesou domů do úlu, kolik z toho pylu bude
medu, kolik lidí si tím medem vyléčí kašel a rýmu.
V té době jsem v Mníšku ztratil křesťanskou
babičku. Podle byzantského ritu byla vystavena v chrámu, a pak koňmo
dovezena na hřbitov s doprovodem hudby a mužů v třírohých kloboucích,
funebráky, jako z toho předválečného Burianova filmu.
Hřbitovy… Od malička jsem na nich obdivoval jejich úžasné
kované brány, které ani nešly otevřít. Kliky. Jak těžko mi bylo stisknout je do
polohy dolů a zatlačit! A potom kříže, kamenné stély, sádroví holubi a piety.
Kříž jako nástroj výkonu hrdelního trestu, gilotina, katova sekera. Kříž, jako
symbol, kterému jsem nerozuměl, byl všude. Byl i v Terezíně na národním
hřbitově. Davidova hvězda k nim přibyla až mnohem později.
Hřbitov kolem krematoria. V Liberci, ač bylo krematorium
dostavěno, muselo léta čekat, než padlo Rakousko. Teprve pak se smělo spalovat
a co zbylo dávat do uren a do zdí i do země, případně rozsypat do trávy.
Pak jsou tu hřbitovy našich sousedů za rohem. Ohrádky kolem
hrobů, nádherné kamenné konstrukce, barokní sousoší a lavičky v loubí. To
je hřbitov v blízké Žitavě.
Pro mě se hřbitovy až mnohem později staly malými velkými
muzei, součástí kultury, galerií předků, etnografickým průvodcem, možností, kam
si zajít posedět. Sednu si a poslouchám, jak ptáci zpívají, zavřu oči a mluvím
s tátou, pak s mámou a s Věrkou, maminkou Evičky, s generacemi,
které jsem nepotkal, ale bez kterých bych nebyl nic…
Žádné komentáře:
Okomentovat