Protinožci jsou a není tudíž o čem uvažovat. Jen zemská
přitažlivost je drží s námi na naší zeměkouli, jinak by uletěli. Vláli by
dlouho a pevně se drželi, co by jim síly stačili… Tak nějak jsem se přel já,
malý kluk před lety, s mým velkým tatínkem a moc jsem se divil. Táta se
smál, v očích měl mokro, kroutil hlavou a pořád mlel tu svou: „Počkej,
nekřič, poslouchej!“ A já pořád, nevím už ani proč, mu nechtěl vyhovět. Jsou
protinožci, tak chodí po hlavě a spadnou ze země a uletí pryč, neudrží se….
Neměl to táta se mnou lehký. Nejsem si jist, ale máma měla
tehdy přítele. Nevím zda to víte, ale mohlo za to socialistické zdravotnictví.
Každý si jezdil, třeba jen po operaci se žlučníkem do lázní. No a matka byla
přebornice a tak jezdila do lázní často. Světe div se, ani moje máti nebyla vůči
svodům velké příležitosti imunní. Obdobné problémy měli i ti, co cestovali do
Ruska Vlaky družby. Pokaždé se našly
příležitosti být partnerovi nevěrný.
Jak jsou na tom s tímhle problémem dnes a jak na tom byli
tehdy protinožci nevím. Vím jen, že co malý kluk jsem o ně měl oprávněné obavy.
Na plácku před kostelem, před těžkou bránou machnínské hřbitovní zdi jsme
s klukama řešili nejednou podobnou světobornou záhadu. Vezměte si třeba
vítr. Kde se tu bere? Nebo: Kam až se dá dojít pozpátku? Proč koza nejde, když
se jí nechce, jak to, že my se nesmíme držet na zem spadlých drátů a ptákům se
nic neděje? Zuby. Skoro každý člověk má
v puse klapačky. Jak může jíst, když pospíchá? Jak slepec pozná kolik je
hodin, bankovky a když leze do postele, že už tam někdo jiný není?
To máte tak. Měli jsme na záskok v Machníně ve 3. třídě
nového hodně starého učitele a já ho stále něčím provokoval, stále se ho na
něco ptal. Nevydržel to a řekl mi, že jsem extrovert téhle společnosti a jestli
nakonec nejsem Žid. Táta mi pak doma vysvětlil, že půjde do školy, a že si to
s ním vyřídí. A já trouba se každému chlubil, že mě ten starý učitel má
rád a mluví na mě latinsky.
Má specialista byla každého pozdravit. V Liberci ještě metli
ulice opravdoví metaři a ne žádní trestanci, či feťáci v odvykací kůře. Byli
to cvoci, ještě ze starý školy v dobovém oblečení. A já je uctivě zdravil.
Jen němě přihlíželi a vyčkávali, až na jednoho, který mě poslal vysokou
fistoulkou a hovorově do paďous, druhý mi odpověděl ,,nur deutsch“, třetí mě
poplival a čtvrtý mi nabídl pivo z lahve. Vyhodnotit to, byl bych dneska
bakalář a na soukromé škole magistr a v Plzni doktor.
Svět se mění, ale lidská hloupost je věčná. Nevěry kvetou
stále a člověk nemusí ani do lázní, ani do Ruska Vlakem družby. Stačí služební
cesty, vládní posty a posedávání v kancelářích. Zůstali mi jen ti
protinožci. Já vlastně tehdy nedal tátovi šanci. Chtěl mi to vysvětlit, ale já
nechtěl nic slyšet. Solnohrad je hlavní město Solnohrad, protinožci mají smůlu,
pustí se palmy a letí. Proto mají tak benevolentní emigrační zákony. Pořád jich
je málo. Ti slabí v pažích se neudrží a odlétají. Považte, co všechno je
možné ještě na počátku jednadvacátého století! A to jsou jen protinožci. My,
staří zkušení Evropané, abychom se dívali ve zprávách, co všechno dokáží.
Budiž mají právo se
držet ale i pustit, ovšem my tu byli první. Oni se malovali hlínou a my už
nadívali holuby. My vynalezli kolo a oni stále ještě jedli tučné červy. Carl
Zeiss z Jeny vynalezl optiku, oni si udělali z dlaně trubičku a skrz
ni koukali. My už pili nejlepší vína, koňak a whisky a oni, oni to, co vylili
odspodu, když jim zkvasili hrušky. A tak to je se vším. To jednou vám na dveře
někdo zabuší a ejhle! Pošťák: ,,Píše Vám synátor z Kanady,“ ani to číst
nemusím. Má se líp. Tady každému vadí i to, že za sebou necháváte stín.
Žádné komentáře:
Okomentovat