Moje maminka uměla všechno. Měla jen pár tříd základní obecné
školy a to ještě za první republiky a na vesnici, i když Zbraslav u Prahy už
zas tak vzdálený venkov není… Křivdím jí, měla školu měšťanskou ale nic víc. To,
co uměla bylo víc, než bych si pomyslil. Psát česky, gramaticky bez jediné
chyby, počítat, sčítat, násobit a dělit z hlavy, to se už za mého mládí,
ale i dnes nevidí. Uměla srovnat mě, tátu a naše problémy do ,,lajny“. Šla
s tátou do ,,obchodu“ bez jakékoli zkušenosti a za pár let dělala vedoucí.
To všechno uměla moje máma, takříkajíc holka z Nemanic.
A jak uměla prát! Nejdřív jen tak ve vařící vodě v kotli nad
ohněm. To s ní zápasila dlouhou tyčí, prádlo vytahovala a přesouvala,
poradila si s valchou i s ruční ždímačkou. Později, když prádlo prala
zvonem přisála je ke dnu a pak znova dolů a nahoru. To jsem se i poprvé
dozvěděl, jaký je rozdíl mezi vločkami a vločkami. Ty první padají a halí věci
sněhem, ty druhé konkurují mýdlu s jelenem. Mýdlové vločky a namáčení
prádla ve vaně, bělení sluncem na trávě ve dvoře… To vše zvládala moje máma.
Ach maminko, vím, že
to byla těžká dřina a přitom jsi chodila oblékaná šik. Táta musel mít vyžehlené
puky na kalhotách, já sněhobílé ponožky a týden, co týden, jsem pod tvým
velením čistil boty, že se blýskaly, jak ze zlata….
Maminka byla, co do hodnosti, generál, přinejmenším velitelka
kadetky nebo divize. Její nápady mě s tátou dovedly k závěru, že
bychom bez její pomoci jistě, když to tvrdí, umřeli ve špíně. Neradi, ale věcně
logicky jsme přiznali, že nejde nám žít bez ženy. Tatínek se s tím
ztotožnil s jistými rozpaky, mně matka nasadila laťku výš, než kterákoli
má příští žena měla přeskočit… To jsou ty nedostižné vzory, piedestaly soch
velkých žen. Jejich stín padá na okolí a mnohým trvá celý život, než to změní.
I já jsem zprvu neuspěl. Tak hluboko se vetřel do mého života pomyslný vzor,
jehož těžko hledat repliku.
Má drahá maminko, až mnohem později jsem sezdal, co je a co
není možné. Nikdo už nikdy nezvládne to,
co ty, a nebude jiné první hvězdy na nebi. Svět by si měl zvykat. Matky,
hrdinky, jako třeba Dolores Ibarruri, jsou jen v beletrii a ve vzpomínkách
pamětníků. Tam, má dráha máti, patříš i ty. Téměř bez chyby, vždy připravená
přinést oběť, kdykoli zatopit v kamnech, uvařit, vyprat, vyžehlit, nakrmit
mě i tátu.
Svět je dnes o mikrovlnách, o pračkách
s mozkem, o dálkovém topení. Svět si s námi ošklivě hraje.
Nepotřebujeme pracovitých žen. Máme na vše knoflíky, senzory, chytré telefony,
tablety, internet… Škoda. My měli maminky, které chodily do práce a všechno
uměly…..
Žádné komentáře:
Okomentovat