Má generace spojovala vesmír s úspěchy ruských vědců
v dobývání kosmu, psíků, co poslušně ,,pípali“ a pak zahynuli v husté
atmosféře Země, prvních ruských kosmonautů až po americké dosažení Měsíce. To
byl vesmír mé druhé poloviny 20. století. V Liberci k tomu patřila i
návštěva prvního československého kosmonauta Remka.
Zdá se, že nic moc a přeci… Dnes už jsme při zachování
dřívějšího tempa dávno měli být na Marsu, na Venuši, na Jupiteru… V tom nás
naše schopnosti zklamaly. Přibrzdily je technické znalosti, finanční i lidské
zdroje. Ukázalo se, kdo a proč je na téhle Zemi pánem. Sama příroda stimuluje
hloubku poznání a samu podstatu našich přání. Pospíchali jsme a chtěli toho
vědět víc, než bychom byli schopni uchopit, zpracovat a využít. Něco nás
zastavilo, říkáme Snad i jiné zájmy. A přitom vesmír bylo víc než slovo. Šlo
především o obsah. Boj o existenci života versus mír. Šlo o boj. Boj za mír!
Mír. Slovo, jehož obsah ani dnes nedokážeme dost ocenit.
Celý, celičký vesmír byl na dosah ruky, mozku a lidského
poznání. Pak uhodil hlad v Africe, lokální války, zboření železné opony,
pandemie, nové objevy v ,,resortu“ telekomunikací a počítačové techniky, včetně
internetu, expanze militantního islámu a s tím spojený až nevídaně krutý
terorismus … Vesmír a jeho dobývání spojené s cestami kosmických lodí se
odložilo a přednost dostal pohled na naše priority posouzené optikou současných
možností, blízké budoucnosti a prostředků, které můžeme využít.
Chtě nechtě, jsme dosud opět kdesi na začátku cesty
v kruzích kolem Země. Navenek vystupují otázky peněz, investic, politické
nestability, ekologie a myšlení, které upřednostňuje otázky, jako: Co
s neproduktivními v penzijním věku? Bude zachována ,,demokracie“ jako
úhelný kámen spravedlnosti a budoucnosti světa? Jak se uživit? Co energetické
zdroje?
Kde zůstal vesmír? Ano, člověk musí nejprve řešit to, co
nebylo vyřešeno. Až dořešíme, co nám dosud svazuje ruce, pohneme se, vesmír se
vrátí do snů obyčejných lidí do života
vědců a kosmonautů. Dnes ještě ne. Jen pomalu se blížíme schůdky
k letadlu, co letí na Mars, ale zatím roluje na ploše plné popraskaného
betonu. Nejprve musíme dospět, a to ještě není všechno.
Něco musí přijít. Zlom, co osvobodí naše srdce, rozváže nohy
a dá srdcím proč bít. Až k sobě nebudeme krutí a přestaneme skládat slova
do vět, které bolí, která je o strach je číst. Není vůbec malicherné přiznat
si, že nejsme ještě připraveni na to, co přijde a co bude přirozeně za rok,
dva, tři...
Zatím hledejme vesmír v nás. Jsou tu
pravděpodobně jiné světy a zvítězí, pokud nezvítězí ten náš svět, kde nebude
místo pro malicherné lokální války, noci nožů a defenestrací, pro hořící
synagogy a děti, bijící se ve škole jen proto, že jsou silnější a tudíž vědí,
že musí zvítězit.
Žádné komentáře:
Okomentovat