„Máš ruce od bahna!“ slyším volat maminku. Sedí pod okny „Nordlichtu“
a baví se Hradcovou, která podepírá plot sousedovic zahrady. Hradcová si vzala
Hradce hned po válce a tudíž nešla do odsunu. Česky neumí, aspoň jsem ji neslyšel
česky ani žblebtnout.
Máma si myslí, že jim nerozumím, ale to se plete. Jsou mi
čtyři roky a děti v pohraničí jsou vnímavé. A mám se od koho učit. Hradcovic
mají dvě holky starší než já. Anne-Marii
a Renatu. Máma na tu mladší křičí srandovně: „Renate!“ a ona na to slyší. Fakt
je, že doma mluví německy.
Na návštěvu k nim chodí národní správce hospody ze Svárova
pan Veselý se synem, kterého k nám do Machnína vozí na kole. A přestože je
pan Veselý opilec, myslí to, jak říká, se synem dobře. Řve na něj: „Himl
hergot, jak kluku hlópá držíš kola? Va fluktu element, držíš, nebo hapaš!“ Syn
brečí smíchy, celý Machnín se popadá za břicho a Veselý přidá: „Přijďte do
hospoda! Hraje harmonika, moje harmonika. Móc dobra....“
O mnoho, mnoho let později jsem v Hrádku nad Nisou
potkal Veselého juniora a zavzpomínali jsme si na budovatelská padesátá léta v Machníně
a hlavně na jeho pana otce. Hospodu ve Svárově propil, zůstalo mu kolo,
harmonika a nezměrná síla to kolo mu odkázat. On sám chátral, pil, a hrál po
hospodách, hlavně v Loučné, dnes součásti Hrádku. Po půlnoci, když se
vracel z hospody na kole, kde hrál na tahací harmoniku, šněroval vozovku od
pangejtu k pangejtu a k tomu si zpíval české lidovky a světe div se,
už bez německého akcentu. Zavzpomínali jsme si na to, že německy nás vlastně nikdo
neučil a co jsme uměli, to jsme odposlouchali. A byla to i naše „tajná“ řeč,
před dětmi Slováků a dětmi z Čech, kteří začínali mít v naší vesnici
pomalu převahu.
Sami rodiče netušili, když s námi mluvili německy, že to
bude průšvih, když jsme ve škole, hlavně v 1. třídě spolu mluvili německy.
Taková Sylva Sedláčková, se uměla česky vysmrkat jen do „šnuptychlu“ a slušně k tomu
řekla „šuldigen“. Skutečně nevěděla, co je česky kapesník. Rodiče všech
z nás tehdy nechtěli mít borce, pracoval většinou otec. Matka byla v domácnosti,
psala s námi úkoly, starala se o domácnost, o dědu s babičkou, o hospodářství,
vařila, prala, šila.
Nestalo se, aby v poledne předškoláci nedostali oběd u
sousedů. Dneska náš Jirka u nich, zítra Jarda Kalenský u nás. Slyšel jsem
maminku jak volá: „Jirko, kde jsi? Oběd!“ A já se vyklonil z okna a volal, že budu jíst tady. A pak to někdo
z ulice převzal a volal: „Vlasto, je u Kalenských, chutná mu tam víc!“
Maminku to pěkně štvalo, hlavně, když jsem chválil polívku u sousedů nebo u rodičů
mých kamarádů. Polívky mámě moc nešly, ač je zkoušela každý den. To i táta,
který byl raději zticha jí jednou řekl: „Netrap se s těmi polívkami,
nejsou stejně k jídlu.“ Tím hrnec přetekl a od té doby táta vařil sám ten
správný zeleninový eintopf, co se jej naučil v lágru za války, a který
vařil tak, že v něm musela lžíce stát.
Ono to všechno bylo o tom, že si lidi dříve víc naslouchali. Přes
barák od nás bydleli strašně milí Moraváci Haluzovi, ale když se do sebe
pustili, zastavovaly se i ručičky na kostelní věži. Dnes by to bylo na rozvod, i
tak se někdy stávalo, že kolemjdoucím tuhla v žilách krev. Bylo co
poslouchat. Ale jak říkám, většinou se to doma srovnalo a neletělo se hned na
soud. Pro facku doma, co jsme dostali od táty a já od mámy jsem nevolal na
Linku bezpečí. Telefon byl jen poště a myslím, že ještě v krámě. A co by
mi tam tak asi tehdy řekli? Chytili by mě za ucho a jednu pleskli. Prarodiče
žili s námi, a my si mohli dělat co jsme chtěli. Samozřejmě, až když jsme
měli za sebou práci v domácnosti, kterou sice dospělí museli často urgovat, ale
dočkali se jí....
Dnes žijeme tak trošku na jiné planetě, protože tahle současnost
je miliony let vzdálená naší zkušenosti. A jsem tomu rád, že Frída, Anuše,
Tonuše, Renate, Anne-Marií, Sylva, mladý Veselý, ale i já ještě žijeme a máme
před očima hospodu „Nordlicht, Machnínský kostel, truhlárnu, naši školu, náš
starý dobrý Machnín. Ale to jsou jen a jen kulisy, kde jsme v okolí žili,
hráli si a dospívali. Naši rodiče, se tam nahoře asi ošívají, a pravděpodobně
se už ani raději dolů nedívají. Svět se točí rychle, jako ruské kolo na
Matějské pouti. Zavřete oči a dívejte se na svět očima dítěte. Vše je vlastně
pohádka. Pohádka, kterou jim nesmíte brát. Je to už jejich svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat