Žvýkačky, coca-cola, džíny, ,,západní hudba“ to byly ještě
nedávno v Československu symboly ,,západního“ stylu života. A my, mladí
hoši poloviny minulého století, ne a ne realitu pochopit. Byly to, zdá se, ony
pomyslné drobnosti, co utrápily osla, kamínky, co uvedly do pohybu lavinu, která
vzala s sebou složitou stavbu socialismu u nás doma i ve světě….
Národní podnik Lipo, který vyráběl v Liberci cukrovinky,
měl jistou dobu ve výrobním programu něco, co zdánlivě připomínalo žvýkačku,
pod názvem Pedro. Ale blíž to mělo ke čtverečku keramického dekorativního obkladu
podél oken, tolik oblíbeného zkrášlování domů vesnic, českých měst a městeček
první poloviny minulého století. Aby symbolika národního podniku Lipa – Pedro
seděla, tak můj děda Artur, jinak správce hřbitova o sto metrů dál po
Ruprechtické třídě, ,,chlubící“ se starobním důchodem i na tehdejší dobu
ohromující výší 200,- Kč měsíčně, se rozhodl přivydělat si a parazitovat na
tom, že vláda stále jen přešlapovala mezi kvalitním žvýkáním zahraničních
žvýkaček a výrobou jejich hnusných napodobenin…
Dědečkovi synové, pomýlení vojáci západních armád, emigrovali
a aby dokázali svou ,,nenávist“ k zemi, kterou opustili, posílali
dědečkovi originální americké žvýkačky. A děda je skrze otevřené okno svého
bytu prodával dětem, které po nich šílely. Vidíte, kam až může dojít dealer, pohrdající
všeobjímací láskou společnosti? Nerad to říkám, ale ještě dneska, smekám
jarmulku dolů před takovým činem, dědečkovým organizovaným zločinem.
Ach dědečku, omlouvám se ti i za ně, za mocné, arogantní,
nvšímavé, pokrytecké vládce světa. To bylo dvacáté století. Nezavřeli tě,
zavřeli ti jen to otevřené hřbitovní okno a dali ti pokutu. Mastnou, aby tě
převychovali…. Stát časem leccos
pochopil a do dárkových balíčků potravin, kde se na sebe vázaly nedostatkové
konzervy, drahý alkohol, rybinou zapáchající vepřové čínské konzervy, byly přidávány,
světe div se, i originální americké žvýkačky.
Co jenom moje maminka s tátou museli v prodejně
dárkových potravin v Pražské ulici vyslechnout proseb, hlavně od dětí: „Prodejte
mi jen ty žvýkačky…“ Až jednou to už
tatínek nevydržel, naštval se jako nikdy, a strašně se na podniku s pány
chytil. A hle! Šlo to! Mohl volně prodat i pár krabic se žvýkačkami.
To se pak jednou už ode dveří ozval hlas dětí: „Děkujeme pane
vedoucí,“ a hned bylo zle. Prodávat takové ideové nebezpečí – americké plátkové
žvýkačky! Kam bychom se dostali!
To byly časy! A hlavně, co bylo pokrytců… Když
se nikdo nekoukal, chodili zadem do krámu i soudruzi tajemníci. Každý měl děti,
hádavé manželky a chutě, které se tak málo podobaly těm Husákovým, který, co by
generální tajemník evidentně nežvýkal…. Nebo jen potají….
Žádné komentáře:
Okomentovat