Dnes už ani nepřibrzdíme a česko-polská hranice v Hrádku
nad Nisou je za námi.
Ještě před roky jsme tu byli kontrolováni, vyplňovali jsme ,,celní prohlášení“,
otevírali kufry aut. Jen málokdo se tu rozhlédl a shledal na krajině kolem sebe
něco zajímavého. Dnes je tu relativně ticho, a proto se zaposlouchejme do
příběhu, který jen kousek odtud dal jméno místu, kde se dnes střetávají hranice
tří suverénních států.
Poslouchejte! Jen kousek od nás jsou slyšet kroky
pohraničních strážců - ruského rudoarmějce, našeho člena SNB (sboru národní
bezpečnosti) a polského finančníka. Píše se konec čtyřicátých let 20.století.
Spěchejme. Čeká nás příběh o dvě stě let starší…
Válka? Co měla jmen a pokaždé dovedla potrápit dlouho.
Tentokrát to trvalo dlouho, dlouhých sedm válečných let. Jsme v městečku Hrádku
nad Nisou, píše se rok
1756 a Prusové obsadili saskou Žitavu, město patřící ke spojencům Rakouska. Ti,
aby vyrovnali skóre, posílají do Hrádku prapor Charvátů. Balkánští vojáci
neměli tu nejlepší pověst a často ti, co je ubytovali, z nich měli větší
strach, než z těch, kteří na ně útočili. Už jenom to, že si našli místo
pro své ležení na samém konci království…
Hrádečtí znalí mnoha zaznamenaných příhod, raději volili útěk
do blízkých pohraničních lesů Lužických hor, kam se vojákům obou znepřátelených
stran nevyplácelo je pronásledovat a riskovat kůži. Místní před Charváty ukrývali
vše, třeba i pevné dubové skříně ze zámku Grabštejn a v nich privilegia
spolku ,,ostrostřelců“, důležité malované štíty, písemné dokumenty
z počátku 16.století. To vše šlo do lesních úkrytů, pískovcových skal
nedalekých hranic se Saskem na dlouhá dvě léta plná deště, větrů a sněhu, která
starým papírům moc nesvědčí, natož lidem.
Ano, obdobně se skrývala i část obyvatel z obavy o
majetek, ale i o vlastní život. 8. března 1757 Prusové vytlačili Charváty
z Hrádku, obsadili Grabštejn a začali tanečky smrti a tance války. 20. dubna
vstoupil do Hrádku nad Nisou princ z Brunšviku s téměř dvaceti tisíci
vojáky. Cestou rozehnal Charváty a své vojáky rozložil mezi Janovým dolem
(Libercem) a Ještědem, kde to Rakušané v následném konfliktu muž proti
muži projeli dokonale…
Vraťme se zpět do Hrádku nad Nisou. Divoké charvátské vojáky
bylo vidět v městečku i ve válce o
Bavorské dědictví (1878-9) a opět s táborem ve staronovém ,,Charvátském
koutě“. Následujících skoro dvě stě let byl tu relativní klid. Jen Nisa se tu
při povodních rozlévala a mohutné duby stínily cesty a cestičky podél
hraničního Oldřichovského potoka.
I dnes je tu ticho. Občas se jde pár zvědavců podívat na dosud
nezničenou, původní přírodu panenského Charvatského koutu, zazvonit na zvonek
symbolického trojmezí Čech, Německa a Polska, posedět na lavičkách a
zavzpomínat na vše, co se tu za oněch několik set let událo… A pak zpět do auta.
Čekají nákupy, žitavská historická plátna, nádherná příroda Žitavských hor,
hrad Ojbín, krása příhraničí po obou stranách meandrující Lužické Nisy.
Příroda, která má neopakovatelné kouzlo, srovnatelné s historií kraje…
Začněme tím, že se podíváme do Charvátského kouta, tajuplného
a plného překvapení.
Žádné komentáře:
Okomentovat