Bylo mi míň, než si myslím. Seděl jsem na dece docela tiše a
slunce svítilo nade vší pochybnost naplno. Seděl jsem na dece s mámou a
nevěděl, co na to říct. Chtěla od táty odejít a nevěděla, jak to má říct. Táta
byl v té době zavřený a mně byly jen čtyři, možná pět let. Když jsem se
potom k tomu monologu po létech vracel, viděl jsem jen tu deku, košík
s jídlem a slunce v záhlaví, jak do nás praží. Ten den byl omyl. Maminka
plakala a já jen způsobně seděl a nezlobil. V košíku z bužírky měla domácí
malinovku, dva chleby s řízkem, peněženku, klíče, síťovku a dvě jablka, inkoustovou
tužku a pár lístků modrého toaletního papíru.
To deka, co jsme na ní seděli byla zajímavější a pestřejší.
Barvy prapodivného vzoru už dávno vybledly. Kdysi, když se ti dva brali, byla
nová a dostali ji v krásném bílém balícím papíře převázaným silným papírovým
motouzem. Papír a motouz byl léta schováván pod půdou ve skříni. Matka nikdy
nic nevyhodila. Deka měla jistou nevýhodu. Kousala. Většina toho, co se dřív nosilo,
kousalo a štípalo, mučilo děti i dospělé. Ten den mi to, jako zázrakem, nevadilo.
Na dece se děly věci! První po ní přešli mravenci, pak
roztodivní brouci. Ti nás přišli očichat, ohmatat a zase odešli. Někteří si i
kousli. Nejvíc mi vadila hovada. Oháněl jsem se po nich rukama s hned jich pár
leželo na dece. Mordoval jsem je jako katolický kněz indiány. Pleskl jsem mámu
do zad a radostně vykřikl: ,,Mám ho, hovado, hloupý!“ Máma seděla, nohy zkřížené,
brečela a omylem snědla i můj řízek. Chtěla vypít i mé pití, což jsem jí ale
nedovolil. Měl jsem ukrutánskou žízeň, jako trám, jak říkají dospělí.
Vím, co mi chtěla říct. Neřekla, ale jakoby ano. Jakoby
křičela, žalovala a hádala se s ním, ale přitom mlčela. Hrála si všelijak
s prsty, dívala se na mě, pak se podívala do sluníčka a vzala si z košíku
černé plastové brýle. Na ty jsem zapomněl. Ležely úplně dole pod zabaleným
chlebem. Potom řekla: ,,Jsi ještě malej, nerozumíš tomu,“ a přestala brečet.
Měla pravdu. Nechtělo se mi přemýšlet o věcech, které jsem
nechtěl slyšet. Vzala mě kolem ramen a políbila za ucho. Bylo mi, jako by mě
kopla něžně do holeně. Slunce mi ten den spálilo záda a já se pak celou noc
trápil, jak moc mně kůže pálila. Deku
jsme společně vyklepali, složili a uložili do košíku. Máma si v potoce
umyla obličej a já se do něho, když se pak nedívala, vymočil. Byl jsem tehdy
opravdu malý.
Louka zůstala tak, jak jsme přišli. Nepošlapaná. Slunce se
naklonilo k obzoru a já si řekl: Fajn, nic se nezměnilo, zůstanou spolu…
Žádné komentáře:
Okomentovat