Jak jsem koupil, tak prodávám. Jsou příběhy, které vás nutí
k zamyšlení, jiné si přečtete a chce se vám spát. Vezměte to tak, že i
spát se musí...
Svitava - malá skromná
vesnička. Nenápadná. Dejte si tu práci, jistě ji najdete na staré
mapě českolipského okresu, mezi Cvikovem a Zákupy. Její domečky jsou,
jakoby hrášku nasypal do dlaně a fouk a potůčkem obtočil. A ten každého za ruku
popadne a odvede do „Pustého kostela“ rozeklaných skal v kraji rybníků
plných ryb a podmáčených luk plných žab.
Poutníče, jsme uprostřed Sudet. V kraji bezbřehých luk a
pastvin, strání a dlouhých cest, pískovcových masivů, bizarních podivuhodných
skal. Pustých kostelů plných větších i malých jeskyní v pískovci, vytesaných a
hloubených lidskýma rukama, přírodou, která je zlá i milosrdná. O pravém původu
velkých i malých jeskyní v této oblasti se vedou spory. Mnozí se dušují,
že prarodiče byli svědci, že pocházejí ze 16. století, a že jeskyně sloužily, coby
úkryty, Českým bratřím, před jejich pronásledováním. Další tvrdí, že jsou to
vlastně jenom zdroje písku – suroviny využívané v bývalé továrně na výrobu
zrcadel.
Co já bych dal za to mít, jako kluk, hromady písku doma u
nosu. Tajuplné skály plné pověstí na dosah ruky. Nic by mě doma neudrželo a
musel bych je prozkoumat. A tak se i stalo. Ne mě, ale jiným klukům
v dobách nedávných. V dobách vašich dědečků a babiček. To ještě
chlapci a dívky ze vsi, když přišli ze
školy, měli povinnosti, třeba i tu jednu z nejdůležitějších. Starat se o
pastvu a dobytek. Pak, co nejdřív a honem, jak zahnali krávy pod skály na ohrazenou louku, vrhli se
na skály.
Co to dneska bude? No přece hra na indiány. Ti zlí, na druhé
straně, byli běloši. Místo konání: ponuré hradby skal Pustých kostelů. Když my,
kluci, válčíme, tak se na čas zapomíná. Nám to ani tak nepřipadá, ale kravám na
pastvě to může přijít dlouhé. I stalo se a ony moudře rozhodly, rohy shodily
nějaké ty tyče a v poklidu si to
odkráčely k domovu samy.
Ten, kdo je první neviděl tam, kde krávy měly být, uháněl do
skal, říct to všem ostatním. Bylo už
pozdě a stíny ve skalách dávaly tušit velká d o b r o d r u ž s t v í.
Žel, krávy byly pryč a z toho koukalo jen domácí neporozumění
s koncem, který se dal tušit.... Horem pádem dolů, hledat zatoulané krávy
a nohy si v tom fofru nezlomit a nedat se vystrašit prodlužujícími se
stíny. V Pustém kostele straší: „Pomóc, běžte do vsi pro pomoc!“ Strašil
zatoulaný kozel a ve tmě jeho zářící zrak.
A už i tak, bylo ostudy pro jeden dětský den plný her až dost.
Krávy, jak je zvykem, šly domů bez obav i samy. Kluci
většinou bez šrámů od větví, zato plni fantastických zážitků a dobrodružství.
To už je ale zase jiný příběh. Příběh, který jste zažili vy, který se stal vám.
Jak jsou si všechny podobny! Jak moc jsou si podobné i naše osudy.
Žádné komentáře:
Okomentovat