Velký Valtinov

Od nás to je, co by pistolí na vodu psa postříkal. Asi kdybych zavolal, tak by se před tou sprškou vody měl vždy čas schovat se do boudy. A tak je to dnes se vším. Vzdálenosti se zkracují. Hned za zatáčkou je pamětní strom, upravený statek a při cestě doleva je vpravo dům pana Noska a dál už jenom polní cesta, přes koleje, vzhůru k nebesům. Samotná cesta je, jak by ji správně farář popsal, těžká, plná odříkání, nástrah, děr a bláta. Ale na konci vás čeká odměna. Rozcestník cest a dál už je to naše volba....

Tři vzácná zrcadla, tři oříšky pro Popelku. Tři půvabné šaty, které si oblékly zdejší rybníky. Jste jako na módní přehlídce. Hraje hudba - místní ptáci se přou s těmi na vodě, ladí hlasy, housle, hoboje a žestě v tomhle pořadí, jiní mocně foukají do trumpet a smyčci tlukou do vody. Slunce svítí, jako na jeviště. Svůj part právě tančí bílá labuť, co přiletěla z La Scally.

Nejsme sami, kdo usedl v tomhle divadle, dívá se a naslouchá přírodě. Na druhé straně v ochozech je místo, kde si sednout hodlá šest statných kusů v čele s mohutným jelenem. Uvaděčka vrána si pustila zobák na špacír a všem ze špice borovice vykládá o mně a o Janě, že mě bolí v koleně a pozor!, Jana nahrává hlasy ptactva a musím dodat, že velmi kvalitně.

Vodu čeřil mírný větřík, slunce svítilo. Šum lesa kolem nás zněl, jako by za oponou stál připravený Alexandrovův soubor připravený roztančit sál.  Hlediště plné živých tvorů, rukou, nohou, šupin i křídel. Na všech třech pódiích – rybnících tamního světa. Národní divadlo, ptactvo samo sobě. Odtud je do Prahy opravdu daleko, mnohem blíž do lóží přírodních. A tak se i stalo. Poslouchali jsme a vnímali všemi póry těla každičký drobný part i vystoupení malé rybičky, skřivánka na nebi. Bylo to půldne plné překvapení pár kilometrů metrů od hranic. Nic jsme neplatili, volné abonmá. Byla to vystoupení na počest jara. Kraj rybníků a vody opět otevřel srdce, oči a náruč všem, co mají rádi vše kolem, jsou optimisty a nepláčí nad rozlitým mlékem.... Tam všude, kde jsem byl, je mimořádně krásně. Stojí za to tam jít a  seznámit se s přírodou.                                                                                                                           

Mezinárodní den laboratorních zvířat

Ach tak, vy nevíte s kým máte tu čest. Jsem laboratorní zvíře. Mám dva zuby v dolní části obličeje a tak mě identifikujete. Jsem potkan a dnes mám svátek. 24. dubna není jen Jiřího, ale je i dnem laboratorních zvířat... Jsem tady a proč jsem předurčen spolupracovat s lidmi v laboratoři vyplývá už z názvu. Pomáhám hledat léky, léčebné postupy, které mohou pomoci nemocným.

Jsem potkan a nám podobné jsou krysy. Většinou jsme lidem odporní a splývající v jednu ošklivou chlupatou věc roznášející choroby. Snad ano. Někteří naši příbuzní v tom možná nejsou nevinně - sestřenice, bratranci, děda z matčiny strany, strýček Ondřej, mimořádně zlý a chlupatý.... My si zuby i kožíšky čistíme. Ne, ne tak to není. My, laboratorní, jsme prosti blech, parazitů a naše krev je tou, která patří vám, laboratorním zkouškám. Nejsme trápeni žízní a hladem, naše strasti jsou dány chemickými postupy, které z nás vytvořily hráz proti chorobám a nemocem a tím vším, co patří ke stáří. Přes nás k vám vede pouto života a žití! Jsme tu, abychom vám pomohli překonat bolest, ulehčit to, na co byste zemřeli. Pokud se pokus nepodaří, přichází další a další laboratorní zvířata, která jsou tu proto, aby v laboratořích dostála svému poslání.

Vzpomeňte všech, kteří  zemřeli, kteří odešli jen proto, že nebyl lék. Dnes tomu tak není. Není léku, který by nebyl zprvu ověřen na naší kůži. Léku, kterému jsme my, chlupatí a zubatí, pomohli na svět. Dnes je oficiální Den laboratorních zvířat, náš svátek. Den, kdy by měli všichni, co kdy spolkli aspirin, vzpomenout našeho poslání, kdy náš život za váš je daň, kterou platíme za vaše uzdravení.

Nic na světě není zadarmo. Abyste mohli žít vy, jsme tu my.... Chápejme tedy zdraví, jako mozaiku práce spousty bytostí, včetně nás laboratorních. Nejsme vaši příbuzní, nejsme ani krásní, ale dohoda platí. Pomůžeme vám. Ať vám slouží zdraví....

Vyznání městu ležícímu pár kilometrů od Žitavy

Hrádek nad Nisou mi připomíná Holandsko. Ne tulipány, ale nížinou. Připadám si, že projíždím Bosnou – Hercegovinou, lauter rovinou. Od dolního náměstí se relief Hrádku nad Nisou zvedá nahoru k závorám a k hasičárně, ale kdo se došplhal i této výšky ví, že Liberecká ulice je tou poslední. Po ní už jenom hřbitov a tím stoupání končí. Benzín do nádrže a jet. Nejlépe k Žitavě, ta snad už sama o sobě k Hrádku nad Nisou patří, co svět světem stojí.

Co je to Hrádek nad Nisou? Placatice placatá, než opět v Loučné směrem k Papežům se cesta zvedne k České bráně, kolem Weisbachu a pískovcových skal k bizarním tvarům a k Popově skále. Hrádek mi připadá, jako talíř polévky a lidí v něm je, jako nudlí, zeleniny a  játrových knedlíčků.... Kolem Nisa, zatopený důl Kristina, na hřbitově babička, bratranec a tetička...

Dole nese poslední most mezi domy v Loučné jméno mé rodiny. Babička s tátou tam měli po pětačtyřicátém hospodu. A víte co jsem, jako kluk, dělal každou zářijovou sobotu? V Hrádku nad Nisou jsem se, jako každý jiný, účastnil sběru žaludů. V létě Loučná voněla po lipovém květu a sušeném heřmánku. Hrádek byl celý o vůních. A sluníčko tady svítí víc, než kde jinde a teplo, teplo tu je, jako jinde na plážích Středomoří. Vybrat si mezi blízkým krásným Turnovem a Hrádkem nad Nisou beru to druhé placaté. Klima mírné, teplé a přívětivé....

Jsem tu vlastně doma, přestože tu už šedesát šest let nebydlím. Naučil jsem se tady říkat první slova. Z kočárku poznal svět ptáků ve větvích, jejich řeč, motýlí let, bzukot much, let včel z květů na květ. Když padal déšť, pak i jeho krok po kapkách na plechu, štěkot psů a mňoukání koček na zahradě. Hlas maminky i otce, babičky a všech tet. To byl můj Hrádek nad Nisou.

Město je, jako když otevřeš úl po zimě plný nedočkavých včel. Hrádek je jako bramborová kaše s párkem, svíčková na smetaně, španělský ptáček. Nejlepší hotel, jídelna plná stříbra a značkového porcelánu. Kolem stolu sedí tiše všichni ti, co tohle město stavěli. Když se po ránu voda odpařuje, město je jako veliká prádelna, jako když vstoupíš do salónu krásy a kadeřníci ti obarví vlasy v barvách duhy. Spektrum barevné škály od Popovy skály po milion zářivých hvězd nad hlavou Hrádku nad Nisou zrcadlících se ve vodě Kristiny.                                                                                                                                 

I letos budou dušičky

Co letadel vzlétne a nedoletí, co lodí nedopluje, co lásek už nemiluje a květin vadne bez vody. Kam vánek nedoletí, kde stín nezahalí a ruka nepohladí....

Procházel jsem se zahradou, kam přicházíme a odkud se neodchází. Liberecký hřbitov. Centrální hřbitov. Místní televize mne právě ústy primátorky města zpravila o tom, jaké budu mít výhody, pokud půjdu v letošním roce pozdravit své pozůstalé na centrální liberecký hřbitov u krematoria....

Především za milióny město upraví silnici, která je už léta v dezolátním stavu, a na jejíž opravu dostalo konečně dotaci. Dotace pro nás, co dosud chodíme pěšky, kde léta jsou a nejsou chodníky. Jak jinak pojmenovat tu část cesty, která, aniž začala, končí ve ztracenu. Život a smrt v kopcích je strastiplný, což MHD zdůvodňuje i tím, že má nejdražší jízdné ve střední Evropě. Ještě, že ti naši mrtví a my živí nežijeme v Alpách, nebo na Elbrusu.... Jenom zírám, čím a co všechno se dá vysvětlit.

A tak nám, všem současným i příštím cestujícím ke krematoriu, se naskýtá nadstandard nejen po opravené silnici vyjet letos na „dušičky“ nahoru za mrtvými městským autobusem, už stálou linkou městské hromadné dopravy. Každého napadne: Budou volby. A co po volbách? Nebudeme zase chodit pěšky? Nebo, něco něčím nahradí a budeme chodit na poštu k řezníkovi.... To se dosud týkalo jen malých vsí.

Taková frenčíza, není hloupý nápad, ale nejsem si jistý, zda je dobrá pro hřbitovy. Myslím si, že v rozpočtu obcí jsou hřbitovy stále ještě nedoceněny. Co všechno tady kolem je ještě možno zpoplatnit? A hlavně, jak sem, kromě zesnulých a pozůstalých, dostat turisty. Mám své zkušenosti z Prahy a hlavně ze sousední Žitavy, kde kromě postních pláten mají nad dolním Kauflandem ukázkový hřbitov. Pískovcový skvost, opravdu zahradu rozjímání. Vřele doporučuji. Je to sad, výstava soch a sousoší, jsou to nejkrásnější květinové zahrady na sever od Nisy. A nemusíte do kopce a čekat do dušiček 2014 než vám upraví cestu, postaví zastávku a schválí jízdní řád – a určí dobu, kdy je čas jet domů.

Věnujme pozornost péči o hřbitovy, jaké mají naši sousedé a učme se. Funebrální kultura, péče o mrtvé, ale i o nás živé začíná dopravou tam - a zpátky, ale především jde o péči o ně, jejich ostrahu a stálou úpravu, na které je stále v porovnáním s tím, jak to dělají jinde, co zlepšovat. Memento mori nám všem, co na hřbitovy nosíme květiny.

Hallo, taxi!

Před 50 lety bylo v Praze 486 taxíků osobních, 74 dodávkových a 614 jejich řidičů. Zajímavý byl podle Večerní Prahy i systém odměn a prémií. Podle úplně nového způsobu dostávali řidiči za každý ujetý kilometr 50 haléřů mzdy a kromě toho vytvářeli rezervu 5 haléřů na doplňkovou mzdu, jako byly dovolené a svátky. Už tehdy existovaly i zdůvodnitelné příplatky. U lepších aut, jako byla tehdy pohodlná Volha, to byly od 10 hodin večer do rána do 6 hodin 2 Kč, u aut Tatra 603 2,40 Kč. Dál to bylo 10 % k ceně jízdy do okrajových míst. Ne však víc, než 4 koruny z celkové sumy. Pracovní doba: 46 hodin týdně. Cena se počítala podle počtu ujetých kilometrů. Za 15 km po Praze od 15 Kč do maximálních 19 Kč. Jo a zkoušky ze znalosti měst se žádné nekonaly. Stačila trojka z vojenské služby, párkrát se projet městem a z řidiče byl taxikář.

No a teď si to přeberme, co se pokazilo, a co se za padesát let změnilo. Mnoho, dá se říci, že všechno. Hlavní město je v průvodcích pro cizince pojmenováno tím, jak poctivě své řemeslo taxikáři provozují. Je to řemeslo rizikové, nevděčné a přesto se vynášející. Nedovedu si představit, proč by to jinak ti sveřepí chlapci dělali. Stát často vedle zmateného bohatého turisty a neokrást jej, sedět vedle pasažéra, který se v momentě změní v násilníka  a řidiči taxikáři jde o holý život. To vše vede k domněnce, že právě jejiczh zaměstnání je, jako jedno z mála, řazeno mezi rizikové, adrenalinové, nebezpečnější, než mnohé jiné...

Za velmi dobře placené mise našich profesionálních vojáků v cizině, je těmto dobrovolníkům po měsíci služby přiznán statut plný výhod veteránů-legionářů. O co nebezpečněji je na tom v Čechách taxikář? Za předraženou jízdu může dostat pár facek, nebo i kudlu do zad. Podle toho, na koho narazí. Placený voják, žoldák i taxikář dnes po padesáti letech musí počítat s tím, že svět je jiný než byl. Plný překvapení, deziluzí a pojmenování, která nepotěší, nebo naopak přinesou do rodinné pokladny peníze, které by si v kanceláři, nebo v technických službách tihle chlapci za osm hodin práce denně nevydělali.

Těžko se dají adrenalinové  služby pro společnost srovnat s dobou tehdy a dnes. Asi ne každý z nás by dnes dosáhl na volant profi-taxikáře, jako ne každý se stane placeným vojákem na misii ve válečné části světa. Kdeže jsou ty časy, kdy jsme i my, kdysi vojáci povinné dvouleté vojenské základní služby měli na to použít služeb taxi a stihnout v deset hodin večer návrat do kasáren – před večerkou. Je to krásné vzpomínání. Nebyl jsem sám, komu taxík zastavoval v létě roku 1968 pravidelně před dolními kasárnami v Liberci tak, aby prošel branou minutu před desátou....                                                                                                                          

Ať se vám kouká

Z okna se nejlépe pozoruje svět? Kdo mě chce naštvat řekne, že ze sedla koně, případně z té budky, co nese na zádech slon. V té kategorii je i velbloud, ale tam je to zlé, fixuje-li si kdo horizont s tím, co je chvilku nahoře, chvilku dole. A protože, až na toho koně, jsem viděl ze světa míň, než se zdá, zdůvodním to tím, že hned poté, co jsem nasedl, vrátil mě kůň prohnutím se v zádech zpět na zem. Udělal to celkem pětkrát, načež jsem usoudil, že zem mi vůbec nepřipadá lehká a už nikdy nebude, a svět bude můj jen z okna škody Roomstra.

Taky se dá svět hodnotit jen tak, z pozice toho, kdo rychle kráčí, ze sedla kola, motorky. Nejlepší je ale z okna auta. Co si vzpomínám, měli jsme doma auto Minor. Bylo po válce a při silnicích se bylo na co se dívat. Kde jste byli mí sousedi nepřizpůsobiví, že jste ty ferdinandy nechávaly tak dlouho stát v příkopech našich silnic? Dnes by se to nestalo. A to je ten pohled z okna…

Snad nejhezčí pohled je z okna vlaku, asi ve výšce koňského hřbetu. Hloupé je, že pohled z okna ven limitují koleje. Pokaždé aspoň dvě, stejně od sebe vzdálené. A když pak vlak jede lesem, kolem cest a studánek, pak mi něco říká: Dívej se. To je vzácný kostel, tady přebývá ona přitažlivost zemská a tohle je to studio, odkud odcházíš a vznášíš se na obláčku, či stojíš na podstavci, jak špatně vyřezaný svatý. To bylo z vlaku.

Je možné pozorovat svět z okénka lodě na Máchově jezeře, z letadla je pohled limitován mraky a tím, kde sedíte. Ti, co sedí do uličky, vidí tak hezké nohy stevardky a pozadí sousedů. Nejvíc je vidět ze sedla kola, a při pěší chůzi. Tak jsem si sice zadělal na artrózu v pravém koleně, ale viděl jsem Ještěd, Petřín a Sněžku z okna lanovky. To není málo. O něco víc jsem viděl z rozhleden v našem kraji. Jizerky, Lužické hory a špičky stromů, co mi bránily vidět víc.

Pokud se vrátím, na začátku jsem viděl okolí z kočárku. Asi toho moc nebylo, protože si z té doby kamenné nepamatuji nic, nebo skoro nic.

Važme si okének, co jsou nám přívětivě nakloněna, bez špíny, pavouků a dalších, co si rovněž nárokují pohled na svůj – náš svět. A tak se mi zdá, že není špatný ani pohled z okna mého bytu s hrnkem čaje v ruce, co tak rád piju. Tak ať to i vám kouká! Z očí do prostoru, z okénka i okna paneláku.

Dům v Jablonném, na rohu ulice, co vede do polí…

Zedníci nám okopali dům. Na jeho rozích zbyla z cihel jen taková směska červené hlíny a strach z toho, na čem ten dům vlastně stál. Miluji kámen a dřevo, pro barvu a vůni, kterou mám rád. Teď sleduji s hrůzou zedníka a bojím se, co ještě objeví.

Dům stojí při cestě do polí a do zahrad. Stál tam už tehdy, kdy moje babičky ještě nebyly na světě. Druhá strana domu stojí na pískovci, na kameni z kopců okolních hor. Pokud u nich stojím, vidím je a na jejich temenech přepevné hrady. Pevné a silné jsou i jejich základy z pískovce, opuky, křemene, z okolní žuly a břidlice.

Náš dům je z části podezděn kamenem, má valené sklepy, hlubokou studnu a pokud tiše sedíte, pak uslyšíte i hlasy těch, co kdysi na křižovatce cest ten dům stavěli a nejen je. Kolem domu vezli po cestě dolů z kopce raněné vojáky, co se tu střetli s těmi z druhé strany hor. Tekla jim krev a z těl jim trčely polámané a prostřílené kosti. Některé, co dosud dýchali, položili do sklepa nedostavěného domu, který byl ještě bez střechy, u cesty, kde ještě tambor bubnoval a bubnoval.

Leželi ve studeném sklepě, ani slámu pod ně nedali. Ten první, co umřel, držel za ruku druhého, třetí se pevně držel dalšího. Do rána jich zemřelo šest a studili, jako ten kámen, z něhož byly postaveny základy budovy. Ráno se trochu oteplilo a další vozy plné raněných spěchaly do kopce k Lemberku, kde se snad o raněné postarají… Z domu na křižovatce s sebou vzali ty, co ze včerejška přežili. Mrtví tam zůstali. Co s nimi? Nechali je tam ležet, jen o pár palců nad nimi zvýšili podlahu. Udusali ji botami s podrážkami z hovězí kůže pobité železnými podkůvkami.

Mrtví leželi v tom, v čem je sem přivezli, jen přes obličeje jim přetáhli lněné ručníky a tím smuteční obřady skončily. Co měli na krku, po kapsách a v batozích, všechno jim nechali. Věčně budou ležet ve sklepu domu u cesty.

Dům rostl jako z vody, jednou, víc jak před sto lety, vyhořel. Cest kolem něho přibylo. Postavili ho znovu. Tentokrát byl o něco vyšší a tehdy dali do druhé strany, do základů cihly z červené hlíny. Ozvali se i ti mrtví, pohřbení v základech pískovcové části opraveného domu. Přicházeli v noci, kdy jim byla zima a na domácích chtěli, aby přitopili. Domácí netušili, proč v noci topit, přikládat do pece. Až jednou se prozradilo, že straší i na Lemberku a trvá to víc, jak jedno století.

Dům prochází generální opravou. Vím, co pod podlahou jeho severní části leží. Zazděný sklep, mnoho navršeného kamení a lidské kosti. Když tu o pár metrů výš sedím a dívám se na televizi, přitopím si. Nedělám to jen pro sebe, ale i pro ty kluky, kteří tu tehdy v noci zemřeli, ale i pro dům, co tohle všechno vypráví.

Celkem obyčejné prožité dopoledne

Každý z nás má potřebu občas hlasovat. Pošetilost mládí, věrnost zásadám. Platím a nikam nechodím, nevolím, až opět dnes. Ve vzpomínkách na dobu ,,reálného socialismu“, kdy volit se jaksi slušelo tak, jako chodit na schůze, diskutovat, platit příspěvky a číst a povinně kupovat stranický tisk…

A tak jsem si disciplinovaně sedl, jako ta gorila v kině, kamkoli. Místa bylo plno. Ne každý si dal zkazil nedělní dopoledne. Sedím a poslouchám, nic se nezměnilo. Léta běží a nikdo nic nového nevymyslel. Káva nebo čaj? Vedení je v kravatách. Schází mi zase ten známý obražeč schůzí, který se na nich, coby bezdomovec, úspěšně už léta stravuje. Svěží, odlehčený tón schůze je osvěžením, žel mladík vedle mé židle, bere výzvu k diskuzi jako diskuzi a ptá se. Na konci stolu budoucí matka lapá po dechu, žádám o otevření dveří a to je zatím vše.

Venku se zatáhlo, ovzduší začíná houstnout. I na výroční schůzi našeho spolku atmosféra houstne. Natolik, že mladá paní, budoucí matka, žádá hlasování o důvěře tajemnici společnosti. Věc nebývalá… Nemám o sobě vysoké mínění, to dělá i ten nízký důchod a vzpomínky na minulost, jak se zacházelo s těmi, s těmi, co hlasovali jinak než ostatní. A už to je tady zase… Tak přeci mne dohonila víra ve spravedlnost. Hrozí mi trest. Co teď? Hlasovat s davem, s většinou? Nemohl jsem zvednout oči od ubrusu… A pak jsem je zvedl a požádal o slovo. Slyším se, jak říkám: „Vladimír Iljič Lenin se, vážený výbore, zachoval nadmíru demokraticky vůči menševikům tak, že si toho všimli i historici Velké říjnové revoluce. Ač tehdy šlo jen o etapu jeho boje o moc v Rusku, apeluji tímto na vás, vítěze hlasování, abyste se obdobně zachovali i vy vůči poraženým – přehlasovaným a ušetřili je.

Musím popravdě říct, že mnozí při vyslovení jména velkého vůdce ruských proletářů hlasitě vydechli. Chvíli bylo ticho, pak se začali otáčet, posunovat po židlích dopředu, dozadu, až ozvalo se: „To myslíš vážně!“ Jen předseda se zmohl na otázku: „Jak dlouho?“ Byl jsem připraven a odpověděl: „Po celou dobu jeho života, než ho zastřelili.“ Nic víc než zásah a trefa do černého. Hodnou chvíli trvalo, než někteří pochopili a pomohli ostatním z rozpaků.

Odvolávat se na V. I. Lenina... Není to drzost? Smí se to? Nechtě jsem trochu rozvířil stojaté vody na schůzi. Ne všem bylo dáno pochopit, takže se v Čechách dál pere na valše a špinavá voda se z vaničky vylévá i s dítětem. Spěme dál a učme se snadno zapomenutelné básničky...

Už to tak chodí. Moc jsme se nezměnili

Kolik lidí asi jen kouká z okna ven a ven nechodí? Nechci znát odpověď. To je jen řečnická otázka. Chtěl bych jen vědět, kolik je mezi námi lidí, kteří nikam nechodí a přesto nás doprovází pohledem. Nevím, co je pestřejší, zda televizní program, nebo pohyb venku, za záclonou, když přecházíme ulici, vynášíme odpadky, bavíme se se sousedy u dveří.

Tam, naproti v domě za záclonou, si sedí pohodlně v křesle snajper a může to být i žena. Optikou pušky hledá v zaměřovači svou oběť. Nestřílí, jen zaměřuje, ani pušku nepotřebuje, jen blafuje… Má široký záběr pohledu. Sleduje novu, hvězdy, vesmír, ale tam, kde je opravdu dobrý, to je ulice dole, přechod z jedné stranu na druhou. Naproti zelenina, kus trafiky a telefonní budka.

Má to jako zaměstnání, něco jako vedlejšák, neplacené zaměstnání. Ne, není to invalida od přírody, ani po autonehodě. Snad chodil kdysi do práce, pak upadl, něco se rozbilo a už to není jak to má být. Sedí, nemluví, kouká… Ví o všech kočárcích, budoucích přírůstcích, kdo komu a proč nese kytku, knížky na čtení.

Vím o něm z vyprávění. Seděl tam už za císaře pána, tatíčka Masaryka viděl jet na koni, Gabčíka jet na kole, běžet a řezat zatáčku ve stoje, mého tátu, když si pro něj v tatraplánu přijeli muži v kožených kabátech. Viděl i Ho-či-mina, když tudy jel za dětmi do Chrastavy. Viděl prvomájové průvody, jak kolem šel Havel s vyhrnutými kalhotami se svými poradci na balkón radnice.

Všechno to viděl a psal si kolik bylo hodin, zda při tom mrzlo, pršelo, nebo padal sníh. Dělal to už jeho táta, děda, z matčiny strany, jeden strýc. Takový písmák Vavák, ale jiných slin. Sahal po cizích tajemstvích, ale snad si je nechával pro sebe. Naproti tomu pokaždé, když někomu něco psal, zapomněl se podepsat. Nepřekvapuje o nic víc, že to pokaždé někdo četl. Stále stejná obálka, inkoust, sklon písma...

Od jisté doby chodím jinudy. Pokud bych chodil starou trasou, připadalo by mi, že bych měl platit 30 korun, jako v ordinaci praktického lékaře. Zastavit se a nabrat dech, hned by to bylo za 60, že si vás prohlídl specialista, děd vševěd…

Mám pocit, že si ten šmírák od naproti, pořídil optiku na noční vidění za slušnou cenu od Vietnamců… A že teď chodí na dvě směny šmírovat celý svět. Že kouká, co se děje v celé mléčné dráze, kolik kedluben je v jedné přepravce naproti v zelenině. Už ani nenadávám, nezlobím se. Ten muž patří ke koloritu města tak, jako bodlák ke stehlíkovi, poklička na hrnec, kde se pere špinavé prádlo, zadeček na hrnec a slunce k jaru. Mějte se rádi, to vám všem přeje člověk z ulice.

Stalo se i nestalo v jednom nejmenovaném městě v Sudetech r. 2014

V Tesku, ve středu města, je to samý vykutálený filuta, jako v té televizní reklamě na oplatky Fidorka. Zákazník se pak diví, co všechno vidí. Nešvar oblbovat a z lidí dělat ty, co naletěli, to v Tesku po všech čertech opravdu umí.

Pošlete tam koho chcete a oni křičí: „To je tvrzení proti tvrzení!“ Co s tím chcete dělat? Tak třeba ty hluboce zamražené kachny. Jsou v takovém velkém boxu a něm půlmetrovými písmeny – sleva, sleva. A na to hloupí Češi slyší. Bylo, ale už není. Vedle ceduličky, jak do dlaně, s cenami, že se až důchodce stydí, marže, že se i ty mražené kachny červenají. Nejsou samy. Dva dny slevy 10% a pak 3 měsíce ceny, že jim po právu přejeme, aby si do těch boxů majitelé vlezli sami.... Fakt, že se ti bohatí nestydí a studem jim nehoří tváře...

Vraťme se k té vaně plné kachen v Tesku. Slevy byly v neděli, dnes je úterý a ta velká písmena, co jste si z nich složil slova „slevy, slevy“, jak vidíte už dávno neplatí. Být černoch, otrok kdesi na plantáži, asi bych musel sundat gatě a dostal bych rákoskou, že neumím pořádně číst a nekupuju kachny v neděli, nebo v úterý za ceny, které páni poručí.

Je to směšné, je to k pláči. Jak dlouho ještě? Copak v kapitalismu nejde žít bez zneužívání postavení, ponižování druhých, bez nadměrných zisků bohatých? Proč někdo svévolně podstrkuje lidem pod nohy miny a čeká až to bouchne? Už ne z malicherných důvodů, zabil jste strýčka, dostanete přes hubu, ale bohatí a chudí budou jednou stát proti sobě a nebude to jen o ceně hluboce mražené kachny. Pomyslný kamínek může uvolnit lavinu a ta může smést vše.

A jak mi to sáhodlouze vysvětlovali, jak hluboce postiženému hluchotou, div se mě nezeptali, zda nejsem zbaven odpovědnosti vést na veřejnosti spor s bílou košilí a kravatou. Oni přeci mají vždycky pravdu, neumím číst. Písmena jsou tam sice veliká jako kráva „sleva, sleva“, ale oni je jen zapomněli odstranit: „Platí ty menší, malé cedulky dole, copak neumíte číst?“

Tak až se půjdete projít městem, vyhněte se konfliktům a těm, co si myslí, že všechno vědí a umí. Kupte si v zelenině květák a pusťte si v televizi nějaký ten seriálový oblbovák a zapomeňte na své starosti. Stalo se nestalo, ale stalo se a potrefená husa – hluboce mražená kachna- se jistě ozve. Ale to už je zase o tom tvrzení proti tvrzení. Právníci musí přeci taky dobře žít.

Konfiskát

Konfiskát. Já jsem to slovo nepoužil ani jednou, ale jeho význam mi byl znám velice dobře. Žil jsem v Sudetech, v českém pohraničí. A tím je přece řečeno všechno.

My, co jsme se narodili po roce 1945, jsme chápali to jedno z nejfrekventovanější slov a jeho význam z každodenního odposlechu hovoru dospělých, našich rodičů, příbuzných, sousedů, známých i neznámých, a to kdekoli a kdykoli. Na oslavách narozenin, při pohřbech, ve frontách na cokoli. Ve vlacích, autobusech, na fotbale, u zubaře, na poště, když se dva sešli, aby se pomilovali...

Ten, kdo přišel, aby „osídloval“, většinou „doma“ nic neměl. Dosídlením pohraničí měl Sudetům vrátit život po Němcích, kteří „odsunem“ opustili majetky. Jejich odchod z českého území byl zárukou, že už nikdy v budoucnu nebudou příčinou národnostních sporů, které by vedly k válkám. Vedle ušlechtilé myšlenky zabránit budoucím sporům a válečným konfliktům, tu byl onen nepřehlédnutelný majetek, který tu Němci po opuštění země zanechali.... Na svět přišel pojem slova „konfiskát“.

Každý z dosídlenců na něj měl nárok. Konfiskát byla především nemovitost, byt, výrobní prostředky, v podstatě vše, na co se zde dosídlenec podíval. Zaplatil za to státu určitou sumu, často ve splátkách, z dnešního pohledu směšnou. U nás doma se vzhledem k německé babičce o konfiskátech mluvilo, ale nic nekonfiskovalo. Proto jsme až do šedesátých let žili v podnájmu a domek v Machníně si koupili až z druhé české ruky od pana Balíka.

Naši rodiče, pokud zde žili a chtěli prosperovat, pak se v tom strašném chaosu po znárodnění po roce 1948 museli orientovat, nakupovat i prodávat. Postupně, zhruba tak dvacet let po válce se ekonomické vztahy začaly narovnávat a uměle vytvořená ekonomická kategorie „konfiskát“ se přestala používat.

 Konfiskát, slovo, bez kterého to prostě nešlo, vešlo v zapomenutí. Dekrety nových majitelů dosud připomínají ona první poválečná léta chaosu, omylů ale i šťastných let, kdy jsme na svět přicházeli my, děti, které dnes vzpomínají na rodiče a jejich velká i malá rozhodnutí....

Po čem se mi stýská?

Po rodičích. Ačkoliv jsem řadu let žil v domnění, že děcák, či být poloviční sirotek je lepší, než v téhle rodině poslouchat pořád to samé: ,,Až budeš koukat do vlastního hrnce.“ Je vůbec takové rčení správné, není rodiči vymyšlené, když jim schází výchovný, argument? No, dá se říci, přežil jsem. Myslím si, že i řada mně podobných.

Dnes, tak jako ostatní, přemýšlím v jiných kategoriích. Své děti samo sebou nebiji, mám své výchovné prostředky. Potkávám se s vrstevníky a stýská se nám. Po mládí, po zdraví. Tyhle dvě kategorie jsou první a poslední, o čem je řeč. Snad ještě politika, ale ta je a byla vždy tím, co zavánělo odpadem, a kdo si zadal, styděl se, že přisluhoval. Nebyl jsem sám.

Nedá se to přirovnat k dnešní době v tom, co si mladí dovolují vůči nám. Být to v jiném čase, kat aby je spral… Nechat nás sami sobě, nevracet nic, co jsme do nich investovali… Čas od času se nám stýská. Čas, který se žene kolem nás, se zoufale snažíme zastavit. Ten, co se neotáčí, stále chvátající, který se měří hodinami, na dny, týdny, měsíci a roky se nikdy nezastaví. Stane se, že se člověk podívá občas do zrcadla a nevěří, koho to pustil do bytu, jestli jej ten cizí člověk nevykrade.

A po čem se mi ještě stýská? Po odříkání se autorit, po žití jen přítomností, po nebrání ohledu na jiné a dělání si toho, co chci jen já. Faktem je, že se nemám komu svěřit. Jsme na to dva. Chlapec a starý pán, kteří oba vzpomínají na to samé. Žel, jsou to dva světy. Jeden je hlučný, barevný a já v něm nosím vysoké boty, vlasy mi trčí do vzduchu a spousta věcí mi připadá cizí, a druhý, nepřirozený svět toho druhého, je o stárnutí a střídá se v něm pýcha i hněv a strach ze stáří.

Nevím, čeho se bát víc. Pouštím se matčiny dlaně, tátovy ruky. Žena mě už nechce. Svět nepodobný zemi ticha, třetihorní, bez lidí, jen s těmi, co mají šavlozubé zuby vždy připravené, nabroušené a chtějí jíst. To je, po čem se mi stýská? Po světě rámusu, hluku aut a zvonění tramvají? Nebo po bzukotu včel a hluku, co vyrábí voda, když z výšky padá do soutěsky? Schází mi hlas kanárka, táty a mámy, když se hádali. V noci šum křídel sýčka. Na vodě připomenutí se kapra, co vyskočil a plácnul sebou do vody. Hromy a blesky, třesky, plesky, dešťové kapky, kroupy, led a sníh, co nebyl umělý…

Po čem se mi stýská? Po borůvkovém kompotu, co neskončil v bříšku, ale na zdi kuchyně rodinného domu č. 126 v Machníně. Po ramínku, co přerazila maminka ne o mě, ale o opěradlo židle. Pak ji to přešlo, a my tu kuchyň malovali léta do fialova, borůvkově. Schází mi svět bláznovin a mávnutí ruky nad rozlitým mlékem. Kytky, co uschly v květináči, sobotní čas na rozhlasové hry, nedělní pohádky, kdy peníze nehrály tak významnou roli, člověk byl tak mladý, zdravý a šťastný…

Stýská se mi po hloupostech, po kotrmelcích, po vodě bez PET lahví. Po tom, kdy Čína byla jen vzdálenou velkou zemí, já sbíral čínské známky a víc jsem o té zemi nevěděl. Stýská se mi po peřinách, po vůni slamníku u babičky, po malovaném hrnku, po talíři s kytičkami, po dětském příboru, po mé sklenici. Dospěl jsem a zavřel knihu. Čtu už jen denní tisk. Našel jsem a mám rád Janu. Nesním, snad ještě žiju. Po svým….

V dobré restauraci

V té restauraci mnoho hladovějících nesedělo přesto, že bylo půl jedné. Dva se v přítmí restaurace muckali, v rohu seděli dva chlapi dětských tváří. Vzali jsme si místo u dveří, tváří ke vchodu tak, abychom měli pod kontrolou příchod případných pobudů. Ti, zaplať pán bůh, po dobu konzumace našeho obědu obšťastňovali jinou hospodu.

Musím přiznat, že ve městě na jih od severního pólu, je tato hospoda v zastrčené uličce po levé straně od radnice v prvním patře omšelého nenápadného domu se znakem mírumilovného kuřete, strávníky dost navštěvována. Konzumační místnost avizovaný kurník silně připomíná a do pocitu zakokrhat si, návštěvníci nemají daleko. Tady zvítězila hmota nad myšlenkou a architekt, který neměl skrupulí, udělal z restaurace kurník. V názvu restaurace je slyšet retro, volání dálek, touha po vládci slepičího hradu, kde slepice vítězně kvoká nad každou vydanou porcí…

Jídelníček je většinou z příbuzného masa. Já ho měl v bramboráku se sýrem. Nepochutnal jsem si. Nade mnou, jako dekorace, starý vysavač, televizor Šilelis,, ještě, že ten přenosný. Nebylo mi pod ním a dalšími dobře. Kdo tohle všechno komponoval studoval v blázinci. Snad takové prostředí ocení mladíci s tetovacím orgasmem, ti, co jim nevadí schody do hospody úžlabinou harampádí, které jsou stručně řečeno opravdu hnusné a odporné. Nejhezčí na tom nepovedeném obědě byl návrat zpět na ulici. Ne zrovna, že by si tam jeden sedl a neumazal si kalhoty, ale je to moje město, kde jsem se narodil a dá se to odpustit.

Takže shrnuto a sečteno: 320,- Kč za obědy bez polévky plus malé pitíčko. Žádný velký peníz, o to větší zklamání. Nebylo to ono. Hvězdu tak akorát na čelo a přitlouct, aby to trošku bolelo. Mít a provozovat restaurační zařízení není asi o super rychlém zbohatnutí. Sen mít hospodu od shora po půdu, bylo snem tak jen majitele ,,Hnojového domu“ na Jizerce. A i tam to skončilo, jako všude, kde bylo přes míru demokracie, a kde měl majitel těch vedlejších iniciativ víc.

Dnes se dobře a levně najíst je, jak se zdá, úplně v rozporu se záměrem takového majitele, provozovatele. Vše to bude o časoprostoru jídelny, potažmo restaurace. Všechna předsevzetí se nedaří proměnit v rozumný konečný produkt. Pokaždé se něco stane, něco nepředvídatelného se přihodí. Bál jsem se malých vesnických hospod, ale zdá se, že jestli někde, tak právě tam se člověk nají a rád dá spropitné. Ty městské přesycené lokály, plné vysavačů, televizorů, žehliček a starých foťáků nudí. Už aby z těch trámů nad stoly, kde se jí, zmizely. Je to pořád to samé – retro. Houby retro, zamrzlá puberta toho, kdo čím hospodu ,,obšťastnil“. Fuj a tajfl! Je to o parazitech a vší té poletavé havěti a jejich exkrementech. O Tom to je.

Mluvím pravdu, přesvědčte se sami. Tam, kde ty hlouposti sundali o tržby nepřišli, spíš naopak. Bojujme za slušné hospody. Ano, ať tam mají jednoho Jabůrka v plné zbroji, ale aby na mě koukal i z polívky, to nechci. Chci se najíst, ne špekulovat, proč je toho na talíři ,,tolik“, že to zabíjí chuť, není to ani voňavé, ani to nesmrdí. Je to bezpohlavní.

To nechci. Vařte kuchyni, proboha, jak vám huba a ruce narostly. Nepřemýšlejte tolik, čím to jídlo vylepšit, nikdo to od vás nevyžaduje. Vařte, co vás v učňáku učili, ať to voní, je to teplé a není to drahé. Pak přijdu a vezmu s sebou i známé. Proč je v jídelně v Globusu plno, to vás nenapadne? Samozřejmě, je tam levně, ale strávníci přicházejí za jistotou. Nikdo nečeká zázraky, ale za své peníze se nají. A to o každé hospodě v Liberci či Jablonci, nebo v České Lípě říci nemohu. 

Bejvávalo na hranicích veselo…

Auto plné kamarádů se vracelo z Německé demokratické republiky přes hraniční přechod Varnsdorf do naší republiky. Prim v autě hrál tajemník z hrádecké radnice. Chlapci dobře nakoupili, splnili předvánoční přání manželek, ale i svá: ,,Jak jen to ti enderáci dělají, že mají na pultech skoro všechno, co u nás v krámech není?“ Tajemník, ještě včera popotahován stranickou organizací za nevhodné chování o svých narozeninách, se otřepal a parafrázoval předsedu městského výboru KSČ,  který mu vyčítal, že opilý tančil na stolech zasedačky – prý jako carský důstojník. Jen co to osazenstvu auta přehrál, nemohl se udržet, otevřel dveře auta, vystoupil a smál se a smál…

Vyvolalo to zájem u nudících se v dalších vozech čekající na celní a pasové odbavení, a žel i u personálu celnice na německé straně hranice. Tajemník nasedl zpět do auta, ale sled dalších událostí se už zastavit nepodařilo. Mladá německá celnička zkontrolovala řidiče, ale smějící se funkcionář hrádeckého magistrátu ji asi utkvěl v paměti a tak si na jeho lustraci  dala záležet. Už to vypadalo, že nedohledá nic, co není zapsáno v celním prohlášení a půjde lovit ,,pašeráky“ do jiného auta, ale zarazila se: „Kolik že máte kozaček?“, řekla česky s hodně legračním přízvukem.

Tajemník chtěl do soupisu všeho, co v NDR koupil, připsat k již zapsanému jednomu páru kozaček ještě dvě slovíčka: plus jeden, jako, že veze ještě jeden pár. Ale jak bavil osazenstvo čekajícího auta v té dlouhé frontě čekající na odbavení, zapomněl na to, a to se mu stalo osudným. Celnička zrudla pýchou: Má delikventa. Okamžitě ven z auta k osobní prohlídce. Hříšník se cítil uražen a že ne, nikam nepůjde.

Na funkcionáře lidosprávy z let sedmdesátých minulého století to bylo víc než odvážné vystoupení, přímo demonstrace proti socialistickému pořádku v zemích RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Všichni kolem se obávali nejhoršího. A taky ano. Jedni tvrdili, že viděli německé soudruhy z ostrahy hranic, jak sahali po zbrani. Jiní zase, že vzduch kolem zhoustl a vánoční výzdoba nad hlavami zúčastněných začala zlověstně blikat.

V tu chvíli dostal majitel jednoho zapsaného a jednoho nezapsaného páru kozaček, úžasný, vše řešící a osvobozující nápad. Popadl onen východoněmecký pár kozaček za tkaničky, zatočil s nimi nad hlavou tak, jako Fikotová diskem. Dal jim tu správnou rotaci a hodil je do „země nikoho“ mezi státy NDR a ČSSR. Do prostoru nesekané trávy, biotopu, který léta nikým nerušen ležel daleko od předvánočních nákupů.

Náhle nebylo co řešit. Německá celní úřednice se rozpačitě rozloučila. Čeští úředníci smrkali do miletínských kapesníků, ozbrojená ostraha, zapnula pouzdra a zajistila odjištěné zbraně. Sluníčko si nevěřícně mnulo na obloze oči. Stalo se to, nebo šlo jen o přelud, náhle navrácení se do dob akcízu národně socialistické německé třetí říše. Hlavní hrdina příběhu si sedl do auta, rozhlédl se a pravil: „Stalo se to vůbec? To mi nebude nikdo věřit. Třicet let po válce…“

 Všichni mlčeli a mysleli, že je dostihl ,,bermudský trojúhelník“, který vrací letadla, lidi a lodě o desítky let někam jinam, mimo realitu. Když za hodinu všichni vystupovali doma v Hrádku nad Nisou panovalo ticho. Takhle nikdo tyto hrádecké funkcionáře radnice neznal… Co mají říct doma? Jak vyprávět příběh, který se stal, ale je tak neuvěřitelný, že budou při jeho vyprávění pokládáni za lháře a buřiče proti socialistického pořádku?

Hrádecká veřejnost se s příběhem seznámila v upravené verzi hned měsíc po tom, co pod tajemníkovým vánočním stromečkembyl jen jeden pár těch fajnových kožených, enderáckých kozaček… Mnoho, mnoho turistů z okolí a přímo z Hrádku nad Nisou, když ještě museli do NDR jet přes Varnsdorf, si na hraničním přechodu, v předlouhé frontě aut vzpomnělo na řešení incidentu hrádeckého tajemníka. Vystoupili z auta a šli se podívat, jestli tam, někde v království žab a mloků, neuvidí kožené kozačky.

I když jsem nebyl přímým účastníkem tohoto autentického příběhu, vyslechl jsem jej na vlastní uši a za jeho pravdivost ručím….

Na světě je spousta nádraží

Z neapolského nádraží si pamatuji jen samé sklo a zápach hořících odpadků kolem nádraží, z vídeňského, odkud se jede do Čech, si pamatuji WC za šilink, což mi v roce 1970 přišlo hodně. Z kyjevského v Moskvě nosiče bagáže, v Praze feťáky, v Londýně lampy a pohodlné lavičky…

V Chotyni, kousek za Libercem, úplně všechno, včetně toho kolik je v dřevěné budově rozbitých okének. V Hrádku nad Nisou v podchodu to páchlo ukrutně močí. Naproti nádražní budově stálo WC v podobě šneka, ne nepodobné tomu ve Zvonokosech. Přivádělo mě v úžas, neboť jsem nikde jinde nic hezčího neviděl a už ani neuvidím, protože zmizelo. Škoda. Hrádek tím přišel o skvost průmyslové techniky.

Každé nádraží je svému místu košilí, trenkami, ponožkami i spodním prádlem, úsměvem prodavačky, účesem listonošky, policajtem v upravené uniformě. Je vchodem na rozhlednu odkud vám město, jako na podnose, přinese číšník buď pyžamu, nebo ve fraku…

Já miloval nádraží v Hrádku nad Nisou. Když jsem byl kluk, bylo pro mne přístavištěm lodí, jako Hamburk, nebo polská Gdyně. Ve vlaku jsem si sedal k okénku, odkud jsem měl jako na dlani, asi pět kolejí. A na nich vagón vedle vagónu a lidé je z náklaďáků plnili místními výrobky. Protože tohle nádraží je kousek od hranic, tak všude byla samá uniforma. Celníci, ajzmboňáci, pohraničníci se psy. Tady bylo rušno víc, jak ve městě na náměstí.

V samotné nádražní budově byly klasické provozovny: restaurace, holič a kadeřnice, úschovna zavazadel, stánek s cukrovinkami, prodej jízdenek, WC, lavičky. Nechodilo se po kolejích. U vchodu do podchodu na počátku šedesátých let stáli po obou stranách pohraničníci. Vlakové soupravy z Liberce zastavovaly ve směru do Varnsdorfu už jenom v Hrádku. Tady přistoupili do vlaku pohraničníci, uzavřela se okna a vlaková souprava se vydala na ,,dobrodružnou“ cestu přes dvě další země opět do Čech, do Varnsdorfu a dál k Děčínu.

Cestou jsme koukali z oken a čekali, bůhví co. Pár polských chalup, slepic, králíkárny a ploty po Němcích. Novostavba kostela, hřbitov plný Němců. Most a NDR. Německá štábní kultura, čisto, uhrabáno, kouř z továrniček, šikmo, jeden směr. Stromy ořezané do kuliček, tráva posekaná, na hřbitově jako v kasárnách. Vlak zastavuje v Žitavě /Zittau/, hoši v uniformách si hladí puky, upravují kravaty, uhlazují samolepky, cení na sebe zuby, podávají si ruce, papíry a mávají plácačkami, jako u nás.

Krajina v Sasku nic moc, stromy, domky, louky, pole, sem tam vesnička, lidi, kola, auta, spíš nuda, sem tam motorka... A je tu hranice a za ní hned nádraží ve Varnsdorfu. Asi jsem toho i hodně zapomněl... Bylo mi dvanáct let a jel jsem sám vlakem třemi zeměmi. Vyzkoušet si to.

Když jsem to babičce v Loučné za týden řekl, čekal jsem, že bude vyvádět. Sedla si ale jen ke stolu a začala vyprávět. Jak je tam venku, ve světě, hezky. Sloužila v Budapešti, v Žitavě se učil před válkou její syn, v Berlíně žili s dědou dva roky a jeden můj strýc se tam prý narodil. Utřela si oči a mávla po mně utěrkou, abych šel za trest, že jsem jí to neřekl dřív, utírat nádobí. Babička už se nedočkala otevření hranic a jízd do Žitavy. Umřela v roce 1971.

Snad i proto, kamkoli přijedu, srovnávám nádraží s tím hrádeckým. Ta naše nádraží v Sudetech, v českém pohraničí, vítězí. Mají svůj odraz v zrcadle. Procházeli jimi moji i vaši příbuzní, kamarádi i spolužáci, které už nikdy nepotkám. Nikdy už mi jiskry z lokomotivy nepopálí obočí, nevletí do oka. To jenom náš vlak z libereckého nádraží houká, právě odjíždí…. 

Retro, aneb turistou časem umělých hmot

Patřím ke generaci, která s úžasem hleděla na výrobky národního podniku Plastimat a na vše, co nebylo z tradičních materiálů. Všechny ty nákupní košíky z umělé hmoty, hrníčky, skleničky, co nebyly skleničky, ale nevzhledné tlusté nápojové novinky. My jsme se v nich doslova viděli. Kolik nám to bylo? Čtrnáct-šestnáct roků?

Ve Stráži nad Nisou, tam dole blíž Liberci, stranou od viaduktu, vyrostl nový závod Plastimat produkující tyto první humpolácké spotřební výrobky z PVC. To, co se pokazilo u lisu šlo, ekologu, zbystři pozornost, rovnou do odpadu – do Nisy. A tam někde u té tovární výpusti jsme čekali opřeni o kola a zahleděni do vody, kdy a co z fabriky vypluje. A ono občas něco, mezi jiným odpadem bylo. Neúplné, poškozené, zmetek. Pro nás to bylo ovšem NĚCO! Něco nového, z umělé hmoty, žádné dřevo, žádný kov…

Vzpomínáte, nebo jste byli jiní? Sotva. Naše generace přivítala umělotiny, jako součást pokroku, jako něco, co je budoucnost… A po padesáti letech zjišťujeme, jak jsme byli hloupí, naivní a lehce zmanipulovatelní. Dnes, kdy opět objevujeme krásu dřeva, železa, skla, přírodních látek, se nám nechce věřit, jak jsme lehce a snadno podlehli klamu, reklamě, masáži mozků a peněženek… Ať je to umělá kůže, chemie přidaná do potravin, cokoli, co není přírodní a je umělé zdá se nám oprávněné podezřelé a rakovinotvorné.

Někdy jsou obavy přehnané. Vždyť léky, kterými se léčíme, jsou v podstatě jen samá chemie. Moderní svět miliard lidí, nemá pro každého dost pravé kůže na boty, bavlny, lnu a hedvábí na oblečení, čistě přírodních potravin k jídlu a pramenitou vodu k pití. Musíme dělat kompromisy. Nejsme už konzumenti umělých hmot, poloviny minulého století, kdy každá škrabka na brambory z PVC nás přivedla k úžasu. Jsme poučenými konzumenty, příjemci dobrých i špatných zpráv. Kde že jsou ty doby, kdy nosič na vajíčka z umělé hmoty ve mně vzbuzoval obdiv a přesvědčení, že doba pokroku a dalšího rozvoje společnosti je dána náhražkami.

Dnes nás už prakticky nic nepřekvapí. Jen těžko rozeznáte umělé od pravého. Náhražky dřeva, umělé plovoucí podlahy, kožešiny, koberce, záclony, lůžkoviny, není snad oboru, kam dnes chemie, potažmo PET lahev nepronikla. Snad to jen my, starší, vidíme v jiných barvách, než naše děti. My ještě zavzpomínáme. Pamatujeme dobu nábytku ze dřeva. Horší to mají naše děti – děti mobilů, počítačů, internetu… 

Knížky pro děti

Dnes, 1.4. (2014) je Mezinárodní den dětské knihy. Generace před únorem 1948 vyrostla na knížkách, tak jako slunečnice na sluníčku. Knížek kolem nás se rodilo požehnaně. Karafiátovi broučci, Kája Mařík, verneovky, májovky, klasické pohádky a knížky bez cenzury. Já už se dostal, jako nejmladší čtenář na počátku padesátých let, i k sovětské angažované tvorbě dětské typu – Serjoža Kostrikov, Čuk a Gek.

Cenzurovanou dětskou četbou byla i obyčejná školní čítanka. Ohromující bylo už to, že jsme ze školních učebnic, vytrhávali nevhodné obrázky – portréty státníků Stalina a Gottwalda. Naši rodiče, aby jim to nebylo líto, asistovali při bourání jejich soch, sousoší a pomníků. Ti neměli místo v čítance, ani v parku, kde na lavičkách odpočívají důchodci a posedávají maminky s dětmi v kočárcích.

Oddělit dětskou knížku od politiky šlo těžko. Já začal knížky vnímat hodně brzo, ještě před rokem 1950. Tatínek vlastnil čtyřiatřicetidílnou německou encyklopedii – Brockhaus vydanou v letech 1928-33. Šlo o encyklopedii přijatelnou, neboť byla vydána ještě před nástupem Hitlera k moci. A tak jsem, dřív než v pohádkách od K. J. Erbena, listoval a nechal si číst ze staré německé encyklopedie.

Hned po ní přišla na řadu leporela, Červená Karkulka, Sněhurka, a jim podobné literární neotřelá dobrodružství. Kapitán Korkorán, Na obzoru plachta bílá, Timur a jeho parta, Robinson, O letadélku káněti. Je to směska méně kvalitní až nekvalitní masáže dětských mozečků, které hltají informace. Hrdinné příběhy invalidů z války hrdinů na palubách kosmických lodí. Lovců lebek, či orchidejí, všech těch, co se dopátrali tajemství života hluboko v podzemí, co se dali na vrcholový sport, co sportem vydělali slušné peníze.

Co je dětská kniha, a kdy už dětskou není? My, žijící v Sudetech, to máme o to těžší, že tu před námi žila trochu jiná kultura a lidé tu vyznávali jiné hodnoty. Kromě hodnoty peněz, to byla i hodnota života. Špatně placená práce a dětské knížky, ty až naposledy.

Přesto a snad proto, jsou ty předválečné české i německé knížky tak úžasné. A kolikrát nejsou ani tak zničené, jako ty současné. Ty nejkrásnější dětské knihy mám z let 1860-80. Jsou fantastické, ilustrované, vázané, pevně sešité. Žel, čím mladší knihy, tím hůř na tom jsou. Ilustrace, vazba, papír, vše jakoby levnější a levnější. Dokladem jsou i eloxované, plakátové barevné ilustrace amerických, italských pohádek, které vkusu Středoevropana připadají, jako nemravné nasvícené živé maso na pultech, nasmrádlé ryby v supermarketech.

Pohádky byly a jsou náplastí na rozbité koleno, absenci jednoho z rodičů, touhou po světě víl, světě, kde vládne slunečno a mír.       

Hrádecká válečná kořist

Válečná plenění, kdysi mocných říší budou větší, než ta hrádecká, ale co je doma, to se počítá. Vítěz bere vše, to je pravda neměnná. Kdo zvítězil, zbořil město a přeoral a posolil zem, aby na ní ani tráva nerostla…

Pro vysvětlení pojmu „válečná kořist“ poslouží dějiny Třicetileté války. Tam všichni zleva i zprava brali vše, jenom snad nesolili. Z té doby, je tu jeden učebnicový příklad válečné kořisti. A to, jak Švédové vybrakovali v Praze Rudolfovy umělecké sbírky na Pražském hradě. Tomu už mohla konkurovat jen válečná kořist Třetí říše – německých nacistů.

Hitlerovy a nacistické sbírky ukradené ze všech porobených zemí Evropy… Válka skončila před několika týdny. Tatínek se po šesti letech vrátil domů. Svět kolem byl vzhůru nohama. Tam, kde před šesti lety vládla euforie z vítězství nad Čechy, vše ovládla skepse. Do poštovních schránek sousedů přišly dopisy, aby se dostavili k odsunu.

Továrna naproti přes Nisu, kde celou válku vyráběli i čeští, totálně nasazení dělníci, zbraně pro frontu. Zvenku nic pozoruhodného. Uvnitř v plné práci jednotka Rudé armády. Jejich velitel, major, se s tatínkem spřátelil a ten se dozvěděl, že ti co tu pracují, jsou odsouzenci, ale dostali možnost napravit své chyby. V pracovním praporu, který byl za války nasazený do první linie útoku, měli ukázat, jak to myslí s tou nápravou doopravdy.

Major trestní jednotce velel ještě na frontě, nyní demontují továrny, jako válečnou kořist. Vlaky posílají do válkou zničených oblastí Sovětského svazu. Ten rozhodl, že do válečné kořisti vítězné Sovětské armády patří výrobní závody v Německu, včetně území Sudet připojených k Německu uplatněním Mnichovské dohody z roku 1938.

A tak bylo na velitelích Rudé armády, kam poslali bývalé, ale stále nerozpuštěné trestní jednotky, co demontovat. O válečné kořisti na daném území rozhodoval příslušný ruský vojenský velitel. Ze svých kroků se nezpovídal místním správným orgánům obnovené československé republiky na území zabraných Sudet. Jak důsledně prováděla trestní jednotka demontáž výrobních závodů Hrádecka nevím. Z otcova vyprávění si ale pamatuji, že vojáci i jejich velitel se už velmi těšili domů.

Kde a jak skončili je známo. Vojáci trestních rot v tom lepším případě na Sibiři v pracovních táborech, jejich velitelé v častých případech rovněž. Od konce války uplynulo téměř sedmdesát let. Pamětníků ubylo. Jejich paměť se často dostává do rozporu se skutečností.

Drobné epizody se skládají v pestrou mozaiku života našich předků, místa, která nám nejsou cizí, kde se cítíme doma, a kde nám je dobře. Je důležité mít povědomí, o tom, co se kolem nás dělo, co utvářelo místní dějiny. I vyprávěné vzpomínky se staly součástí naší historie, našich dějin.

Řekni řeřicha

„Neřeknu!“ „No, vidíte, maminko, sama,“ ozývá se paní doktorka. „Pepíček může od nás rovnou do výkupny sušených bylin, jak hezky vyslovuje.“ Jen Pepíček se kaboní. Hrál to na modrou knížku, nechtělo se mu jít po prázdninách do školy, do 1. třídy. Rodiče oblafnul, ale logopedka mu na špek neskočila: „Pepíčku, na odklad to není. Maminka zaplatí u sestřičky 30,- korun českých a ty, ty se těš do školy…“

Výkupna, sběrna. Jestli jsem něco někdy panu Hrabalovi záviděl, tak to bylo ono razítko v občanském průkazu: zaměstnán, coby vykupitel ve sběrně druhotných surovin, v našem případě ve sběrně starého papíru. Starý pán věděl moc dobře do čeho jde. Osm hodin se dát masírovat něčím, za čím jiní jezdí do Lurd, nebo na Kavkaz. Panenko svatohorská, vždyť on se tam naučil, co neuměl! Jeho práce byla stálým školicím střediskem.

Jestli se hrabě Tolstoj naučil, co neznal v Krymské válce, tak velký interpret bolestí a strastí českého člověka, pan Hrabal, vše dohledal v kupě starých novin, barevných časopisech, v červené knihovně a vší té předválečné literatuře, která v torzech, bez přebalu, bez prvních a posledních stránek, převázaná motouzem končila ve sběrně použitého papíru, v rukách samotného Hrabala. S velkým „H“ na počátku jména, pábitele naší literatury.

Říkejme si co chceme. Tam se naučil velký Hrabal tak originálně psát. Nemíchat, stačí protřepat. Zapomenout na interpunkci, kde a o čem psát. Nejlépe bez teček a čárek popsat celý arch. Je to originální, neotřelé, žádná komplikace, svéráz velkého ducha Jaroslava Haška. Ten na jevišti větším a v barevnějších kulisách sehrál Shakespearovskou roli na každém centimetru. Můj vzor byl ale pan Bohumil Hrabal. Místo piva jsem sice polykal jedlou sodu, ale vším tím, čím jsem byl, děkuji jeho vzoru.

Jeho svět křehkého zemdleného starce, prahnoucího po fyzickém teple, je parafrázován, hanoben a v katolickém tisku zesměšňován hlupáky. Pokud Hašek nedostal Nobelovu cenu za literaturu je správné, že ji má jen Seifert. Závidím Hrabalovi školu života, ten věčný boj s literaturou faktu, tu zkušenost a radost nad tím, co všechno v těch starých krabicích s papírem našel a k čemu to použil.

Ach, pane Bohumile Hrabale, už to není, co to bylo. Dnes lidé třídí i starý papír a knížky bez desek. Měl jsem vás rád, pane Hrabale, hvězdo Koh-i-noru. Nikoho lepšího jsem kolem sebe nenašel. Četl jsem všechno a i já byl hrdinou vašich příběhů. Aspoň si to myslím.

A jsem hrdý na vás. Mít takového literárního otce, který by se koukl a řekl: „To myslíš vážně, že bys chtěl taky takhle psát?“ A už bych ji chytil, až by mě ucho začalo hřát.

Svět je divný kolotoč. Hodně se podobá sběrně papíru...