Dnes,
1.4. (2014) je Mezinárodní den dětské knihy. Generace před
únorem 1948 vyrostla na knížkách, tak jako slunečnice na
sluníčku. Knížek kolem nás se rodilo požehnaně. Karafiátovi
broučci, Kája Mařík, verneovky, májovky, klasické pohádky a
knížky bez cenzury. Já už se dostal, jako nejmladší čtenář
na počátku padesátých let, i k sovětské angažované
tvorbě dětské typu – Serjoža Kostrikov, Čuk a Gek.
Cenzurovanou
dětskou četbou byla i obyčejná školní čítanka. Ohromující
bylo už to, že jsme ze školních učebnic, vytrhávali nevhodné
obrázky – portréty státníků Stalina a Gottwalda. Naši rodiče,
aby jim to nebylo líto, asistovali při bourání jejich soch,
sousoší a pomníků. Ti neměli místo v čítance, ani
v parku, kde na lavičkách odpočívají důchodci a posedávají
maminky s dětmi v kočárcích.
Oddělit
dětskou knížku od politiky šlo těžko. Já začal knížky
vnímat hodně brzo, ještě před rokem 1950. Tatínek vlastnil
čtyřiatřicetidílnou německou encyklopedii – Brockhaus vydanou
v letech 1928-33. Šlo o encyklopedii přijatelnou, neboť byla
vydána ještě před nástupem Hitlera k moci. A tak jsem, dřív
než v pohádkách od K. J. Erbena, listoval a nechal si číst
ze staré německé encyklopedie.
Hned
po ní přišla na řadu leporela, Červená Karkulka, Sněhurka, a
jim podobné literární neotřelá dobrodružství. Kapitán
Korkorán, Na obzoru plachta bílá, Timur a jeho parta, Robinson, O
letadélku káněti. Je to směska méně kvalitní až nekvalitní
masáže dětských mozečků, které hltají informace. Hrdinné
příběhy invalidů z války hrdinů na palubách kosmických
lodí. Lovců lebek, či orchidejí, všech těch, co se dopátrali
tajemství života hluboko v podzemí, co se dali na vrcholový
sport, co sportem vydělali slušné peníze.
Co
je dětská kniha, a kdy už dětskou není? My, žijící
v Sudetech, to máme o to těžší, že tu před námi žila
trochu jiná kultura a lidé tu vyznávali jiné hodnoty. Kromě
hodnoty peněz, to byla i hodnota života. Špatně placená práce a
dětské knížky, ty až naposledy.
Přesto
a snad proto, jsou ty předválečné české i německé knížky
tak úžasné. A kolikrát nejsou ani tak zničené, jako ty
současné. Ty nejkrásnější dětské knihy mám z let
1860-80. Jsou fantastické, ilustrované, vázané, pevně sešité.
Žel, čím mladší knihy, tím hůř na tom jsou. Ilustrace, vazba,
papír, vše jakoby levnější a levnější. Dokladem jsou i
eloxované, plakátové barevné ilustrace amerických, italských
pohádek, které vkusu Středoevropana připadají, jako nemravné
nasvícené živé maso na pultech, nasmrádlé ryby
v supermarketech.
Pohádky
byly a jsou náplastí na rozbité koleno, absenci jednoho z rodičů,
touhou po světě víl, světě, kde vládne slunečno a mír.
Žádné komentáře:
Okomentovat