Po čem se mi stýská?

Po rodičích. Ačkoliv jsem řadu let žil v domnění, že děcák, či být poloviční sirotek je lepší, než v téhle rodině poslouchat pořád to samé: ,,Až budeš koukat do vlastního hrnce.“ Je vůbec takové rčení správné, není rodiči vymyšlené, když jim schází výchovný, argument? No, dá se říci, přežil jsem. Myslím si, že i řada mně podobných.

Dnes, tak jako ostatní, přemýšlím v jiných kategoriích. Své děti samo sebou nebiji, mám své výchovné prostředky. Potkávám se s vrstevníky a stýská se nám. Po mládí, po zdraví. Tyhle dvě kategorie jsou první a poslední, o čem je řeč. Snad ještě politika, ale ta je a byla vždy tím, co zavánělo odpadem, a kdo si zadal, styděl se, že přisluhoval. Nebyl jsem sám.

Nedá se to přirovnat k dnešní době v tom, co si mladí dovolují vůči nám. Být to v jiném čase, kat aby je spral… Nechat nás sami sobě, nevracet nic, co jsme do nich investovali… Čas od času se nám stýská. Čas, který se žene kolem nás, se zoufale snažíme zastavit. Ten, co se neotáčí, stále chvátající, který se měří hodinami, na dny, týdny, měsíci a roky se nikdy nezastaví. Stane se, že se člověk podívá občas do zrcadla a nevěří, koho to pustil do bytu, jestli jej ten cizí člověk nevykrade.

A po čem se mi ještě stýská? Po odříkání se autorit, po žití jen přítomností, po nebrání ohledu na jiné a dělání si toho, co chci jen já. Faktem je, že se nemám komu svěřit. Jsme na to dva. Chlapec a starý pán, kteří oba vzpomínají na to samé. Žel, jsou to dva světy. Jeden je hlučný, barevný a já v něm nosím vysoké boty, vlasy mi trčí do vzduchu a spousta věcí mi připadá cizí, a druhý, nepřirozený svět toho druhého, je o stárnutí a střídá se v něm pýcha i hněv a strach ze stáří.

Nevím, čeho se bát víc. Pouštím se matčiny dlaně, tátovy ruky. Žena mě už nechce. Svět nepodobný zemi ticha, třetihorní, bez lidí, jen s těmi, co mají šavlozubé zuby vždy připravené, nabroušené a chtějí jíst. To je, po čem se mi stýská? Po světě rámusu, hluku aut a zvonění tramvají? Nebo po bzukotu včel a hluku, co vyrábí voda, když z výšky padá do soutěsky? Schází mi hlas kanárka, táty a mámy, když se hádali. V noci šum křídel sýčka. Na vodě připomenutí se kapra, co vyskočil a plácnul sebou do vody. Hromy a blesky, třesky, plesky, dešťové kapky, kroupy, led a sníh, co nebyl umělý…

Po čem se mi stýská? Po borůvkovém kompotu, co neskončil v bříšku, ale na zdi kuchyně rodinného domu č. 126 v Machníně. Po ramínku, co přerazila maminka ne o mě, ale o opěradlo židle. Pak ji to přešlo, a my tu kuchyň malovali léta do fialova, borůvkově. Schází mi svět bláznovin a mávnutí ruky nad rozlitým mlékem. Kytky, co uschly v květináči, sobotní čas na rozhlasové hry, nedělní pohádky, kdy peníze nehrály tak významnou roli, člověk byl tak mladý, zdravý a šťastný…

Stýská se mi po hloupostech, po kotrmelcích, po vodě bez PET lahví. Po tom, kdy Čína byla jen vzdálenou velkou zemí, já sbíral čínské známky a víc jsem o té zemi nevěděl. Stýská se mi po peřinách, po vůni slamníku u babičky, po malovaném hrnku, po talíři s kytičkami, po dětském příboru, po mé sklenici. Dospěl jsem a zavřel knihu. Čtu už jen denní tisk. Našel jsem a mám rád Janu. Nesním, snad ještě žiju. Po svým….