Po
rodičích. Ačkoliv jsem řadu let žil v domnění, že děcák,
či být poloviční sirotek je lepší, než v téhle rodině
poslouchat pořád to samé: ,,Až budeš koukat do vlastního
hrnce.“ Je vůbec takové rčení správné, není rodiči
vymyšlené, když jim schází výchovný, argument? No, dá se
říci, přežil jsem. Myslím si, že i řada mně podobných.
Dnes,
tak jako ostatní, přemýšlím v jiných kategoriích. Své
děti samo sebou nebiji, mám své výchovné prostředky. Potkávám
se s vrstevníky a stýská se nám. Po mládí, po zdraví.
Tyhle dvě kategorie jsou první a poslední, o čem je řeč. Snad
ještě politika, ale ta je a byla vždy tím, co zavánělo odpadem,
a kdo si zadal, styděl se, že přisluhoval. Nebyl jsem sám.
Nedá
se to přirovnat k dnešní době v tom, co si mladí
dovolují vůči nám. Být to v jiném čase, kat aby je spral…
Nechat nás sami sobě, nevracet nic, co jsme do nich investovali…
Čas od času se nám stýská. Čas, který se žene kolem nás, se
zoufale snažíme zastavit. Ten, co se neotáčí, stále chvátající,
který se měří hodinami, na dny, týdny, měsíci a roky se nikdy
nezastaví. Stane se, že se člověk podívá občas do zrcadla a
nevěří, koho to pustil do bytu, jestli jej ten cizí člověk
nevykrade.
A
po čem se mi ještě stýská? Po odříkání se autorit, po žití
jen přítomností, po nebrání ohledu na jiné a dělání si toho,
co chci jen já. Faktem je, že se nemám komu svěřit. Jsme na to
dva. Chlapec a starý pán, kteří oba vzpomínají na to samé.
Žel, jsou to dva světy. Jeden je hlučný, barevný a já v něm
nosím vysoké boty, vlasy mi trčí do vzduchu a spousta věcí mi
připadá cizí, a druhý, nepřirozený svět toho druhého, je o
stárnutí a střídá se v něm pýcha i hněv a strach ze
stáří.
Nevím,
čeho se bát víc. Pouštím se matčiny dlaně, tátovy ruky. Žena
mě už nechce. Svět nepodobný zemi ticha, třetihorní, bez lidí,
jen s těmi, co mají šavlozubé zuby vždy připravené,
nabroušené a chtějí jíst. To je, po čem se mi stýská? Po
světě rámusu, hluku aut a zvonění tramvají? Nebo po bzukotu
včel a hluku, co vyrábí voda, když z výšky padá do
soutěsky? Schází mi hlas kanárka, táty a mámy, když se hádali.
V noci šum křídel sýčka. Na vodě připomenutí se kapra,
co vyskočil a plácnul sebou do vody. Hromy a blesky, třesky,
plesky, dešťové kapky, kroupy, led a sníh, co nebyl umělý…
Po
čem se mi stýská? Po borůvkovém kompotu, co neskončil v bříšku,
ale na zdi kuchyně rodinného domu č. 126 v Machníně. Po
ramínku, co přerazila maminka ne o mě, ale o opěradlo židle. Pak
ji to přešlo, a my tu kuchyň malovali léta do fialova, borůvkově.
Schází mi svět bláznovin a mávnutí ruky nad rozlitým mlékem.
Kytky, co uschly v květináči, sobotní čas na rozhlasové
hry, nedělní pohádky, kdy peníze nehrály tak významnou roli,
člověk byl tak mladý, zdravý a šťastný…
Stýská
se mi po hloupostech, po kotrmelcích, po vodě bez PET lahví. Po
tom, kdy Čína byla jen vzdálenou velkou zemí, já sbíral čínské
známky a víc jsem o té zemi nevěděl. Stýská se mi po peřinách,
po vůni slamníku u babičky, po malovaném hrnku, po talíři s
kytičkami, po dětském příboru, po mé sklenici. Dospěl jsem a
zavřel knihu. Čtu už jen denní tisk. Našel jsem a mám rád
Janu. Nesním, snad ještě žiju. Po svým….
Žádné komentáře:
Okomentovat