Válečná
plenění, kdysi mocných říší budou větší, než ta hrádecká,
ale co je doma, to se počítá. Vítěz bere vše, to je pravda
neměnná. Kdo zvítězil, zbořil město a přeoral a posolil zem,
aby na ní ani tráva nerostla…
Pro
vysvětlení pojmu „válečná kořist“ poslouží dějiny
Třicetileté války. Tam všichni zleva i zprava brali vše, jenom
snad nesolili. Z té doby, je tu jeden učebnicový příklad
válečné kořisti. A to, jak Švédové vybrakovali v Praze
Rudolfovy umělecké sbírky na Pražském hradě. Tomu už mohla
konkurovat jen válečná kořist Třetí říše – německých
nacistů.
Hitlerovy
a nacistické sbírky ukradené ze všech porobených zemí Evropy…
Válka skončila před několika týdny. Tatínek se po šesti letech
vrátil domů. Svět kolem byl vzhůru nohama. Tam, kde před šesti
lety vládla euforie z vítězství nad Čechy, vše ovládla
skepse. Do poštovních schránek sousedů přišly dopisy, aby se
dostavili k odsunu.
Továrna
naproti přes Nisu, kde celou válku vyráběli i čeští, totálně
nasazení dělníci, zbraně pro frontu. Zvenku nic pozoruhodného.
Uvnitř v plné práci jednotka Rudé armády. Jejich velitel,
major, se s tatínkem spřátelil a ten se dozvěděl, že ti co
tu pracují, jsou odsouzenci, ale dostali možnost napravit své
chyby. V pracovním praporu, který byl za války nasazený do první
linie útoku, měli ukázat, jak to myslí s tou nápravou
doopravdy.
Major
trestní jednotce velel ještě na frontě, nyní demontují továrny,
jako válečnou kořist. Vlaky posílají do válkou zničených
oblastí Sovětského svazu. Ten rozhodl, že do válečné kořisti
vítězné Sovětské armády patří výrobní závody v Německu,
včetně území Sudet připojených k Německu uplatněním
Mnichovské dohody z roku 1938.
A
tak bylo na velitelích Rudé armády, kam poslali bývalé, ale
stále nerozpuštěné trestní jednotky, co demontovat. O válečné
kořisti na daném území rozhodoval příslušný ruský vojenský
velitel. Ze svých kroků se nezpovídal místním správným orgánům
obnovené československé republiky na území zabraných Sudet. Jak
důsledně prováděla trestní jednotka demontáž výrobních
závodů Hrádecka nevím. Z otcova vyprávění si ale
pamatuji, že vojáci i jejich velitel se už velmi těšili domů.
Kde
a jak skončili je známo. Vojáci trestních rot v tom lepším
případě na Sibiři v pracovních táborech, jejich velitelé
v častých případech rovněž. Od konce války uplynulo téměř
sedmdesát let. Pamětníků ubylo. Jejich paměť se často dostává
do rozporu se skutečností.
Drobné
epizody se skládají v pestrou mozaiku života našich předků,
místa, která nám nejsou cizí, kde se cítíme doma, a kde nám je
dobře. Je důležité mít povědomí, o tom, co se kolem nás dělo,
co utvářelo místní dějiny. I vyprávěné vzpomínky se staly
součástí naší historie, našich dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat