Patřím
ke generaci, která s úžasem hleděla na výrobky národního
podniku Plastimat a na vše, co nebylo z tradičních materiálů.
Všechny ty nákupní košíky z umělé hmoty, hrníčky,
skleničky, co nebyly skleničky, ale nevzhledné tlusté nápojové
novinky. My jsme se v nich doslova viděli. Kolik nám to bylo?
Čtrnáct-šestnáct roků?
Ve
Stráži nad Nisou, tam dole blíž Liberci, stranou od viaduktu,
vyrostl nový závod Plastimat produkující tyto první humpolácké
spotřební výrobky z PVC. To, co se pokazilo u lisu šlo,
ekologu, zbystři pozornost, rovnou do odpadu – do Nisy. A tam
někde u té tovární výpusti jsme čekali opřeni o kola a
zahleděni do vody, kdy a co z fabriky vypluje. A ono občas
něco, mezi jiným odpadem bylo. Neúplné, poškozené, zmetek. Pro
nás to bylo ovšem NĚCO! Něco nového, z umělé hmoty, žádné
dřevo, žádný kov…
Vzpomínáte,
nebo jste byli jiní? Sotva. Naše generace přivítala umělotiny,
jako součást pokroku, jako něco, co je budoucnost… A po padesáti
letech zjišťujeme, jak jsme byli hloupí, naivní a lehce
zmanipulovatelní. Dnes, kdy opět objevujeme krásu dřeva, železa,
skla, přírodních látek, se nám nechce věřit, jak jsme lehce a
snadno podlehli klamu, reklamě, masáži mozků a peněženek… Ať
je to umělá kůže, chemie přidaná do potravin, cokoli, co není
přírodní a je umělé zdá se nám oprávněné podezřelé a
rakovinotvorné.
Někdy
jsou obavy přehnané. Vždyť léky, kterými se léčíme, jsou
v podstatě jen samá chemie. Moderní svět miliard lidí, nemá
pro každého dost pravé kůže na boty, bavlny, lnu a hedvábí na
oblečení, čistě přírodních potravin k jídlu a pramenitou vodu
k pití. Musíme dělat kompromisy. Nejsme už konzumenti umělých
hmot, poloviny minulého století, kdy každá škrabka na brambory
z PVC nás přivedla k úžasu. Jsme poučenými
konzumenty, příjemci dobrých i špatných zpráv. Kde že jsou ty
doby, kdy nosič na vajíčka z umělé hmoty ve mně vzbuzoval
obdiv a přesvědčení, že doba pokroku a dalšího rozvoje
společnosti je dána náhražkami.
Dnes
nás už prakticky nic nepřekvapí. Jen těžko rozeznáte umělé
od pravého. Náhražky dřeva, umělé plovoucí podlahy, kožešiny,
koberce, záclony, lůžkoviny, není snad oboru, kam dnes chemie,
potažmo PET lahev nepronikla. Snad to jen my, starší, vidíme
v jiných barvách, než naše děti. My ještě zavzpomínáme.
Pamatujeme dobu nábytku ze dřeva. Horší to mají naše děti –
děti mobilů, počítačů, internetu…
Žádné komentáře:
Okomentovat