Jít
do kina byl i za mého mládí značný výdaj. A to se psala už
druhá polovina 20. století. Dvě koruny to bohatě pokryly. Ale i
ty dvě kačky někomu doma scházely. Zrovna tolik stála krabička
cigaret a ty děda k babiččině nevoli vykouřil tři. A bez
filtru. Ten přišel o dvacet let později.
U
nás na vesnici se hrávalo v sobotu a to hned dvě představení.
Dětské odpoledne a od sedmi osmi hodin pro dospělé. Nás, dětí
povinných základní školní docházkou od první do páté třídy,
bylo okolo sto padesáti. My všichni, jen co jsme trochu mohli,
tlačili jsme se v předsálí tanečního sálu jediné
machnínské hospody a k lístku kupovali buď zelenou, nebo
červenou skvělou limonádu už natočenou do sklenic za 20 haléřů.
Ostatní
náklady do dvou korun, byly buď na mejdlíčko nebo tyčku k lízání
– lízátko. Zmrzlina byla k dostání nejblíž v Liberci.
Ovšem ty tácy s limonádou ve sklenicích za 20 haléřů a
jejich chuť, tu jsem nedávno porovnával s těmi nej
limonádami na rautu při Dnu nezávislosti USA v Praze. Mluvím
pravdu. Kam se hrabou i ty s tím zázvorem na limonády
machnínské, čepované, rozlévané za pár šprdlíků....
I
stalo se, že jsem přemluvil tátu, aby šel se mnou jednou na
odpolední představení. Šel a zalitoval... Ne že by se mačkal
mezi omladinou, které je dnes už kolem sedmdesáti, a která tehdy,
v sobotu v poobědí se asi věnovala lenošení doma. Bylo
nás tak dvacet platících a film od neznámého Tadžikfilmu se
jmenoval Deset kroků od pevnosti. Mě bylo asi deset a spoléhal
jsem na to, že velký bratr nedovolí... Dovolil, už titulky byly
revolučně vpředu a byly dlouhé, nečitelné, táta si z toho
nic nedělal a ještě se smál, že nejen pevnost je celá v písku,
ale i titulky nejsou ke čtení, i ty zakrýval písek dalekého
Tádžikistánu.
Z kina
jsme odcházeli jediní. Poslední. Žádný Pád Berlína, žádný
rovnocenný boj, jen dolů a nahoru na pahorek s pevností a ztráty
na životech. Chtělo se mi brečet, pak čůrat, někam se schovat.
No a nakonec se to stalo filmem přímo kultovním, na který si z
mládí pamatuji. Táta už se mnou do kina do smrti nešel, ale film
„Deset kroků od pevnosti“ došel pojmenování pro mnohé další
životní absurdní hlouposti.
Ještě,
že se táta nedožil restaurace kapitalismu v Česku, to už by
asi ve zdraví nepřežil... Užil
si svoje v padesátých letech, jemu nemohl nikdo nic vyčítat.
Především mladí
lékaři, řidiči mezinárodní dopravy, by dali nevím co za to,
dostat přihlášku kandidáta KSČ. Nestačili byste se divit, jací
lidé měli namířeno do téhle strany.
A
tak raději vzpomínám na brigády jako byl chmel, brambory a sázení
stromků, kam jsme jeli neradi, ale vraceli se většinou šťastní.
Ztráta odpovědnosti za kolektiv a ztráta vlivu kolektivu při
rozhodování jednotlivců, i chození společně do divadla, řešení
problémů kam společně jít. Jít do kina, společně do parku na
brigádu i to patří k nám lidem, jako jít do hospody, na
fotbal, nebo ráno do školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat