V naší
vesnici jednu dobu policajt byl, jednu dobu nebyl. Ani jedno, ani druhé
kriminalitu v Machníne neovlivnilo. Nijak zvlášť se nekradlo, nezabíjelo,
na republiku nenadávalo. Co si pamatuji, tak úplně v prvních letech druhé
půlky minulého století seděl můj táta, starej Martinec a ten z Karlova za
černou porážku telete. Jak vidno, většinou to bylo za velezradu. Kradli
všichni, kdo k tomu měli
příležitost a táta mi později řekl hlubokomyslnou pravdu: „...a nejvíc ti obr
komunisti.“
Kde
opravdu byla pravda? Co já vím. Jedni, jako táta, seděli, druzí, ti vysmátí,
přečkali vše v pohodě. Však se můj tatík divil, když jsem se v roce
1956 jedno odpoledne, jako vzorný pionýr, fotil s páskou PS VB (pomocná stráž
veřejné bezpečnosti). Existuje fotka, jak ve Svárově u skály v pionýrském
kroji zastavuji auta, vzadu za mnou je vidět skutečný pomocník VB. To bylo
něco, co nám třem vybraným všichni spolužáci krutě záviděli. Otec se ode mne
kousek odtáhl, myslel si své a asi si dovedl představit pro mne i jiné bohulibé
aktivity…
Policajti,
to tenkrát bylo řemení přes hruď, vysoké boty kanady, terénní auta. Tajní měli
kožené kabáty, tatraplány a byli tajuplní, stejně jako ti dnešní, co vidíme
v televizích při zásazích . Zrovna jako tehdy s mým tátou i dnes mrskají
s lidmi pěkně zvostra na zem, žádné smilování. Jak je člověk jednou
policajt, hned mu to stoupne do hlavy a je něco víc, než ti ostatní. Někdy to
přejde. Někdy až když vystřízliví.
Já
si na policajty nemůžu stěžovat. Jen když jsem jednou šel podat stížnost, tak mi bylo vysvětleno, že pokud mě
skutečně někdo nezabije, šetřiti není co, takže počkáme… Což mi přišlo trochu
podivné, ale službu konající měla pravdu. Nikdo mě nezabil, mé etnikum už každý
zná, ví, že se myje, že nechodím špinavý.
Policajti
jsou kluci a holky jako každý jiný, zdá se, že úplně normální, aspoň pokud jsem
já normální. Měl jsem v rodině policajta, bratrance z matčiny strany.
Nejdřív byl hasičem, ale ztloustli jsme a on neprojel tou hasičskou tyčí
z patra do přízemí. Ucpal průlez, když někde opravdu hořelo a tak plynule
přešel k policajtům. A kdyby neumřel asi by mi vyprávěl, a já mu právem
nevěřil.
Jsem
přesvědčen, že televizní seriály ze života policie jsou zajímavější než příběhy
doktorů, jejich milenek a nezletilých dětí. Jejich práce není jen
dobrodružství. Je to chlapská, mimořádně zodpovědná a na čas náročná dřina a
často se platí životy. Společnost ji ale ne vždy tak chápe. Já v ní vidím to, k čemu má sloužit.
Nakonec to mají napsané na dveřích svých omajáčkovaných aut. Měla by to být
pravda.
Žádné komentáře:
Okomentovat