Otevřené psaní Vám všem, co máte doma hrad, domek, kůlnu na nářadí, co nepřestáváte nikdy pracovat....

Otevřené psaní Vám všem,

co máte doma hrad, domek, kůlnu na nářadí, co nepřestáváte nikdy pracovat....

Nevěřil jsem Vám, co máte doma rozpálená kamna a den po dni si pálíte dlaně i prsty o rozžhavené pláty železa už celá staletí. A to jsem si přál, aby to byla jen legenda, že hodného nepálí. Pálí. Je to hořké poznání plné mozolů a všeho možného odříkání.

Mít domeček, nemovitost, kus pole, role, lán, na něm třeba jen, z prkének postel pro dva, chalupa, dům, hrad. Stále mám na čem pracovat.

Legendy... Kde jsou bujaré večírky, mejdany, opékání a oslavy? To nemůže být pravda. Já se tak těšil, že jednoho dne budu patřit mezi vás, co sedíce točíte prsty v dlani, jste v pohodě a svět se na Vás usmívá.

Svět majitelů realit a svět čekatelů. Jo, takový by svět měl být. Plný mléka, strdí, pečených holubic, salámu, šunky, aspiku, kaviáru, jahod se šampaňským a k tomu vyplétaná ratanová souprava postavená na vlastním pozemku. Hned vedle menší luxusní vilky a bazénu s přihřívanou vodou, se psem z těch nejlepších plemen. Až jednou přijde den a každý z nás z paneláků si pohraje v dlani s dálkovým ovládáním brány a branky.... Až se toho dočkám, nebo raději - já si počkám.

Je to prý pocit, který přichází odkudsi z podbřišku a dál už jen podle vlastní hypoglemie. Rozhodně si nechci, někdy v budoucnu dělat na dlaních puchýř. Je to ponižující a frustrující. Je to tak. Když už má být člověk jedním z Vás, majitelů realit, měl by se podle toho i oblékat, česat, hovořit. Stýkat se s lidmi podobných tváří, být prostě IN a jak říkám má-li mít psa, měl by mít na něj papíry. Mít vyčištěné boty, ponožky bez děr v okolí paty a palce u nohy.

Není možná, aby někdo z nás, kdo nabyl pozemského statku, si kousal třeba jen nehty, celý den nic nejedl a doma si uvařil vietnamskou polívku a pak si vyčítal, že ještě nemá zahradní techniku. A jde zas jen o značku. Je to ale snobárna, to vám řeknu! Dřina k tomu jako bonus, prestiž lidí, co se povznesli a mají na to – na rozdíl od plebsu.

A tak nevím, zda si mám s vámi vůbec začít. Propachtovat si pár metrů zahrady, vysadit strom, koupit si skruž a pěstovat v ní jahody. Sedřít si ruce do krve od mrkve, okopávat brambory. Posunout se v žebříčku o příčku, příčinku výš. Být jedním, co na to má. Koupit si slušný auto, o chytrém mobilu nemluvě. Objednat si cokoli co má koule a nechat si to poslat skrze teleshopink... Co dál, co si přát dál?

 Podstatné je podobat se Vám, co už máte ten vysněný ráj – domeček, hrad, nemovitost, která dělá radost, sem tam puchýř na dlani, ale hlavně pocit štěstí, že vás sousedi, co bydlí nad Vámi, nevytopí....