Za humny naší vesnice

Ze strání Ovčí hory byl výhled na vzdálené město. Pod námi naše vesnice. Na loukách přilehlých k lesu se pásly krávy. Úprk z kopce dolů loukami až k silnici byl slalomem mezi kravinci....Na obzoru bylo světlo, které z dálky vyzařovalo město. Mlhavé, matné, vzdálené a studené. Za našimi zády byl velký les, pod námi ostnatý plot, na kterém jsem rozerval nejedny tepláky, natrhl košili, podrápal nohy.

Les byl a dosud je hlavně smrkový. Mokrý, od války neošetřovaný končil na druhé straně kopce pod nádražím Andělská hora, což kupodivu není název kopce, ale staré hornické vesnice, jak jinak, u nás v Sudetech, než opět v kopcích. I proto mi rodiče nechtěli do deseti let koupit kolo, abych se nemusel trápit v kopcích. Zmrzlinu jsem taky nesměl, že je studená a za okny venku to strašně fouká. Bílé podkolenky, abych byl vidět a nepřejelo mne auto. A to naší vsí projelo v padesátých letech tak jedno auto za den. Rituál zákazů neplatil tehdy, když jsem si oblékl tepláky, švédskou košili a s Rudou a Jardou měl v těch našich sudetských horách odpoledne jen pro sebe.

Machnín leží v údolí a ze všech stran se topí v pralesních houštinách a zarostlých stráních. Za mého mládí tu byly jen dráty, které ohrazovaly pasoucí se krávy od polí s bramborami, kukuřicí, nebo obilím v bizarním kopcovitém terénu pod inseminační stanicí ve Svárovu. Pokud jsme chtěli dál, tak kopcem kolem statku a jsme v Karlově na úpatí Ještědského hřebenu. Nejromantičtější lesní partie našich dětských výletů bez rodičů byla část lesů a kopců pod zříceninami hradu Hamrštejn, blízko jediné klasické uhelné elektrárny dokonale odříznuté meandry Lužické Nisy od okolního světa.

Tady a vůbec skoro všude nám dětem šlo o život. Částečně zasypané hornické štoly lákaly k prozkoumání, vysoké nádražní mosty, hluboké skalní průrvy, les už víc jak několik desítek let neošetřený se měnil v prales, nepřístupný a tajuplný, plný nástrah a pastí. Plný lovců a lovené divoké zvěře, která tu byla doma a sledovala bedlivě a nerada naše exkurze do svých domovů.

Úplně jiný les byl směrem k severu. Bedřichovský les plný bludných mechem porostlých kamenů, které sem dopravil severský tající ledovec. Podhůří Jizerek, které zde končí a které koncem 20. století nesmírné trpěly spadem všeho možného z polských elektráren v Turowě spalujících nekvalitní, zde těžený lignit.

Napříč Bedřichovským lesem vedla udržovaná lesní cesta k muničnímu skladu naší armády a do vsi už na polských hranicích, směrem do frýdlantského výběžku. A tak, kdo měl kolo, ale i ti bez kola, měli kam se odpoledne, po obědě vydat na prima výpravu plnou zážitků. Na Bedřichovce byly úžasné rybníky a v nich věci, o kterých se jiným ani nesnilo. Nacházeli jsme v nich hledanou munici a zbytky zbraní po německé armádě.

 Směrem při hlavní cestě z našeho dolíku vyrostly kolem vesnice mladé břízky, jako vedlejší produkt nerealizované dálnice Berlín – Praha. Koncem 20. století nebylo už po břízkách už ani památky. Zůstal jen rybník tzv. Chrastavské oko a zážitky z dětských výprav do břízek za dobrodružstvím.... I to byl čas, který jsme trávili za humny naší vesnice....