sobota 27. září 2014

Zamyšlení nad tím, proč žít v Liberci

Partaje na chodbě paneláku si nevybíráme. Zrovna tak rodinu, do které jsme se narodili - jméno a příjmení. Město, vesnici, jejímiž uličkami nás maminky vozily v kočárku, kde jsme si jako děti hrály, kam jsme chodili do školy…
Napsal kdosi, zajisté vlk v rouše beránčím, že Liberec byla změť, kde žít se dalo jen těžce, že to bylo město, které nestálo za psí štěk… Asi ano. Výjimečně, musím přiznat, že bylo asi takové, jako Londýn, Pešť, Berlín, Plzeň, Brno. Všechna ta města si byla podobná. Z pohledu dneška bych asi umřel žít v nich. Jako děti současnosti, když se jim vezme mobil a možnost surfovat na sítích.
Nedá se to srovnat. Vemte si třeba Paříž ještě o pár let dřív. Noční nádoby se vylévaly ráno z oken rovnou na chodník. O co dál byl Liberec na konci 19. století? Voda v trubkách, kanalizace, elektrifikace, městská doprava… Všechna města si byla podobná. Všude továrny, komíny, kouřící lokomotivy, žádná spalovna, teplárna. Úzké ulice, suché záchody, městské lázně v každé čtvrti… Osmihodinová pracovní doba, zákaz dětské práce, odbory, politické strany, zájmová – sociální sdružení.
A k tomu ty naše kopce ve městě, chladné počasí, kyselé deště – nočník Evropy. A přitom, ač město rostlo překotně jako z vody, jeho občané je milovali. Viz spolky, které mu a jeho okolí dali srdce, ducha a kolem do lesů rozhledny. A bylo se na co dívat! Rostlo tu pod Ještědem něco, jako srdce Moravy – Brno, Praha Čechů ráj. Liberec - metropole práce, kumštu dělníků, vývojářů, obchodníků, továrníků. Město textilu, koberců, skla, prvních aut, strojařů, odborných škol, výstav, muzeí, lesů a hor, zimních sportů, letních turistických cílů – par excellence.
Nedívejme se na fousaté město očima dnešních dnů. Těžké by bylo v roce 2014 žít bez penicilinu a složitých operací, výhod v sociální oblasti, možností cestovat, studovat, získávat nové poznatky. Liberec, musel projít katarzí jako každé svébytné průmyslové město, jako každá metropole dané oblasti. Ze shluku úzkých uliček, tisíců komínů, a suchých WC v něco, co známe a máme dnes společné. Nebýt této pulsující aglomerace průmyslu severních Čech, spadu popílku a emisí 19. století nebylo by úspěšného dneška.
Jen škoda, že radnice svolila a vybrala nám všem život uprostřed betonového středu města, kde se kdosi pasoval na všemohoucího a rozhodoval o něčem, čemu sám nerozuměl. Dolní střed města, část pod nádražím se ještě může změnit k dobru, když se najde sponzor a ten, kdo umí pracovat se dřevem, sklem i kamenem a vrátí mu zrušené tramvajové linky, opravdové sochy, stromy, lavičky, chodníky. A přestane se navždy kamarádit s těmi, co umí dělat jenom s betonem a panely.


 V pokoře se skloní před těmi, co tu žili před námi, co sázeli rododendrony, azalky, jedlé jeřabiny, kaštany, dá zelenou lidem, co umí vzít za práci, poděkuje těm, kteří prací pro město nezbohatli a žijí bez toho, že by se museli stydět za to, co špatného městu provedli...

Žádné komentáře: