A
je to tu zase! Žijeme v době, která sama sebe ničí a nemusí to být jen
terorista, kdo zmáčkne spoušť. Stále se vzdalujeme od kořenů, stále víc a víc
dáme na sladké řeči. Líbí se politici, co politiky nejsou, baviči, co baví až
k pláči… Poučeni stým výročím od vyhlášení 1.světové války stojíme tam,
kde stáli naši prarodiče. Před možností zhouby válkou, která stojí za dveřmi a
je nám cizí.
Vše
se opakuje jako ve filmovém scénáři. Ruský konflikt s Japonskem, rok
tisící devítistý pátý, lokální války a výrazná podpora jednoho etnika na
Balkánu v prvním desetiletí… Na co se nyní čeká, co bude teď roznětkou, kolik
to bude kulí, koho nám zabijí na Ukrajině, v Sýrii? Kdo komu pošle ultimatum?
Tehdy to byl Karl Kraus, český Žid z blízkého Jičína a jeho „Poslední
chvíle lidstva“ psaní o První světové válce, které v Německu a v Rakousku
zná skoro každý…
My
Češi máme ještě jednoho velkého krajana. Josefa Švejka a jeho autora, který
zběhl z války a byl z něho rudý aktivista a komisař Rudé armády. Na
chvíli. Pak, jak jinak, pacifista. Jak to vše připomíná poslední chvíle
mocnářství. Ani dnes není svět jednobarevný a kdo jej tak vidí, měl by vrátit
řidičák. Není jen ,,slabá“ Ukrajina a ,,silné“ Rusko. Jsou tu slabí, silní,
pučisté, antisemité, islamisté putující světem v jedné ruce s koránem
a ve druhé s kalašnikovem. A k tomu lobby výrobce zbraní,
distributoři ropy, zemního plynu, tiskoví magnáti, dravci od novin, televize,
které zde cítí vzrušení a sledovanost korespondenta, jako byl třeba Ernest
Hemingway koncem třicátých let v občanské válce pod Madridem…
Žádné
zbraně ani jedné straně současného konfliktu na Ukrajině. Psí hlava nesluší
nikomu. To, co bylo v roce 1938 u nás doma se nedá srovnat s dnešní
situací na Ukrajině. Dnes je vše v rukách nadnárodních společenství a tam
se rusky nemluví. Buďme proto obezřetní před soudy, které nám zavírají dveře do
budoucna. Právě my bychom se měli bát zjednodušování a praktik „rychlé roty“.
Vidět dál, než na špičku nosu a možná i trochu do budoucnosti…
Ta
šachovnice na Ukrajině se až moc podobá té z Balkánu před 100 lety.
Tenkrát taky v prvních dnech už ozbrojeného kolektivu bylo císařům a
králům vše jasné! A přitom se mohli zeptat Karla Krause z Jičína,
Jaroslava Haška z Prahy, tisíce Čechů, Němců a Židů, kteří padli za První
světové války. Určitě nechtěli zemřít tak mladí …
Žádné komentáře:
Okomentovat