Národní škola u nás v obci dbala na to, aby nejméně jednou ve
školním roce o jedné z velkých přestávek jsme byli seznámeni
s nabídkou knížek pro děti, které se zde rovněž i prodávaly. Co se
neprodalo, rozdávalo se pak na konci školního roku dětem za prospěch a slušné
chování.
V naší třídě to bylo tak. Byli jsme tři kamarádi, co měli stejný
prospěch, až na to, že já měl jednu dvojku, tudíž na mě zbyla knížky za slušné
chování a na Rudu, třetího z nás, protože si utíral nos do rukávu, zbyla
knížka za sběr žaludů. Legrace byla, že nasbírané žaludy dávala škola
mysliveckému sdružení, jehož předsedou byl Rudlův tatínek. Tudíž se nasbírané
žaludy stěhovaly ze školy do vilky nad truhlárnou, kde Rudla s tátou a
mámou bydlel.
Tak to chodilo rok, co rok, až jednou jsem si z nabízených knížek
vybral cestopis v brožovaných deskách s barevnými obrázky černochů,
divoké přírody a odvážných příběhů dvou mladých inženýrů. Zaujalo mě to, co
jsem si přečetl na přebalu knížky. Bylo mi deset a to, co jsem držel
v ruce, jsem chtěl taky prožít. Být cestovatelem a pak spisovatelem, který
o dobrodružství napíše knihu.
Ohromilo mne, že oba inženýři, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se na
cestu ve voze tatra 87 vydali 22. dubna roku 1947, tedy 35 dní po mém narození
v roce, kdy jsem spatřil světlo světa. Toho dne se před nimi zvedly
pohraniční závory v Železné Rudě na Šumavě a dnes slavní cestovatelé
zamířili na západ. Do světa se vydali autem, které jim svěřila Tatra, aby si
ověřila jeho jízdní vlastnosti. Auto obstálo a cestovatelé zamířili do Francie,
Maroka, Káhiry, až do nitra černé Afriky, později do Jižní Ameriky.
Napsali úžasné cestopisy plné romantiky a dobrodružství. Spali sotva šest
hodin denně, dokončili filmy, absolvovali tisíce přednášek a besed, a to už se
připravovali na další cestu, tentokrát na východ. Stále se učili, především
jazyky. Jejich druhá cesta, už pod patronací UNESCO se konala v souladu
s poznávání východu - západu a měla sblížit odlišné světy. V období
od roku 1958 do roku 1962/3.
Snad právě cestopisy Hanzelky a Zikmunda mi daly křídla a naučily mne
snít s otevřenýma očima. Tak, jako Batličkovy příběhy, verneovky a májovky
mě naučily vést rozhovor s lidmi, které neznám, Hanzelkovy a Zikmundovy
cestopisy mi daly nahlédnout tam, kam jsem nahlížel jen ve hlubokém spánku.
Pokaždé, když jsme se třídou stáli na ochozu mezinárodního letiště v Praze
Ruzyni, pokaždé jsem si vzpomněl na cestopisy obou cestovatelů, které mne i
naučily hospodařit s penězi, tak trochu i cizí jazyky, obdivu
k národnímu umění. I když jsem v pozdějších letech už nikam
necestoval, vzpomínka na inženýry Hanzelku a Zikmunda a jejich cestopisy mě
vracely k dětským snům a přáním z let poloviny minulého století.
Žádné komentáře:
Okomentovat