Rok 1953 nebyl jen rokem skonu Stalina, Gottwalda, měnové reformy, ale
bylo i osm let od konce druhé světové války a rokem dětí narozených zhruba rok
po válce, které začaly chodit do národní školy.
Rok 1953 – září. Tehdy jsem začal chodit do školy na vesnici i já. Chodilo
nás do první třídy třicet dětí. V tom bylo i několik dětí, které
opakovaly, které propadly. Třídu učil ředitel školy, jako suverén,
s autoritou, na jakou se nezapomíná. S houslemi a rákoskou, kterou
nás „hladil“ po dlaních za sebemenší poklesnutí s dovětkem: „Useknu ti
ruku u samé pr…e.“ Rodiče nám mnohým pak museli vysvětlovat, že to soudruh
řídicí tak nemyslel a ještě nám přidali.
Seděli jsme po třech v archaických lavicích z dubového dřeva,
hádám z konce 19. století. Pohodlné bezpečí se zabudovanými kalamáři a
odkládacími plochami. Prostě absolutní luxus a relativní pohodlí. V životě
už nic podobného neuvidím. Co bylo z kovu, byla přenádherná litina, dřevo
palcová dubina. Kde, kde asi tato mistrovská díla skončila? Ve škole byla
umyvadla v každé třídě i velká litinová kamna. Tak, jako vždy, tři plné
uhláky, z nichž školnice o přestávkách přikládala. Na chodbě visel lodní
zvon. Jehož hlas začínal a končil školní hodinu.
Chlapecká toaleta byly ještě hodně postaru. Zeď natřená dehtem před
žlábkem a před ním my, kluci, v soutěži, kdo po ní vyčůrá nejvýš, až po
okýnko. Na chodbách obrazy spisovatelů, zasklený text Jana Ámose Komenského:
Šetřit se dá i z mála, jen začni a vytrvej“.
Nikdo z naši rodičů nebyl Onassis a tak se naše oblečení podobalo
jako vejce vejci. Stejné to bylo s botami, školními taškami i pomůckami.
Zájmové kroužky byly zadarmo. Kdo chtěl mohl do pionýra, k mladým hasičům.
Hráli jsme divadlo, kdo chtěl mohl k fotbalistům, do tělocvičny nacvičovat
na spartakiádu. Na obědy jsme chodili do mateřské školky. Hodně jsme četli, jak
knížky ze školní knihovny, tak z obecní. Naproti škole se chodilo do
místního kina za pár korun na dětské filmy. Sušilo se kdeco, od podbělu po
kontryhel, žaludy a kaštany. Do Liberce jsme jezdili do starého bazénu učit se plavat. Ve škole pravidelně vystupoval kouzelník a jezdil sem
prodavač knih pro děti a mládež. Později, když už jsme se učili ruštinu, brali
jsme si od učitelů adresy ruských dětí a psali jsme si s nimi. Naše škola nám
dala nejen dar čtení, ale i psaní a počtů, ale i pocit, že vesnice není jen
plná starých lidí, s podivem i starých Němců, kteří nemuseli do odsunu, ale
i nás mladých. Velmi brzo po válce se zde vytvořila i organizace
Československého svazu mládeže, hrálo se divadlo i velmi dobrý fotbal,. Asi už
nikdy nebude překonán počet žáků machnínské školy. Sám jsem jednou nesl ze
školy hlášení na národní výbor: 1. – 5. třída, v každé třídě 30 dětí,
celkem v pěti třídách 150 dětí...
Žádné komentáře:
Okomentovat