Potkával jsem je
na každém kroku. V dobrém stavu, ale i rozpadlé, mající krok od klinické smrti,
kdy se díváte na horu dřeva, co ještě nedávno byla krásným dřevěným domem. Domy
ze dřeva mi připadaly jako staří lidé; odcházely stářím. Měl jsem za to, že je
to přirozené, že takový je koloběh života. Zvenku jsem obdivoval jejich krásu,
zevnitř to bylo dřevomorce, zápachu, mouchách, špatné hygieně. Na dvoře močůvka,
špatná voda ve studni, WC v prastaré budce se srdíčkem na dveřích. O
elektroinstalaci raději pomlčím, na dráty podél zdí se raději nedívám.
Přesto jsem ji chtěl
mít. Věděl jsem, že je příliš nemocná, že z ní spíš bude palivové dříví
než chaloupka, o které sním. Dnes vím, jak jsem prohloupil, že jsem ji nekoupil.
Český ráj, Lužické hory, Jizerky a jejich krásné chaloupky záhy vstaly z popela
a staly se radostí všech vrstev obyvatel blízkých i vzdálených měst, celého
Československa.
Byla to krása
dřevěných památek Turnovska, Semil, Prachovských skal, krásného Podještědí,
Dubska, okolí Mimoně, Ralska. Dá se říct, že například celá příhraniční část
Lužických hor opravenými dřevěnkami ožila, omládla a zcela jistě i zkrásněla.
Leč není vše tak, jak se zpívá v budovatelské písni. Je mnoho, nad čím oko dosud
pláče. Mnohé stavby co stojí jenom silou vůle. Jednou z takových je třeba i dům
ve Stráži pod Ralskem s domovním číslem a obnaženou střechou, boční zdí bez
oken a dveří. Škoda. Je na zbourání, dosud stojí, kdy spadne nikdo neví.
Dnes, když chci
vidět celou ulici s hrázděnými domy, musím do blízkého městečka Bogatynia v sousedním
Polsku. Zde opravdu stojí, opraveny po nedávné povodni. Lidé v nich bydlí
a domy žijí. U nás doma jejich vlastníci povodně často zneužili k tvrzení,
že dům je natolik poškozený, že je neopravitelný a zbourali ho. A protože měl
velkou zahradu s pozemkem, snadno se prodal na stavbu nového domu z betonu
a umělého kamene. Řada dřevěnek tak navždy zmizela z našeho okolí.
Jak moc se zadřely
pod kůži ty, co ještě stojí! Přečkaly staletí, různé státní režimy… Jsou tu
jako výzva, čekají, jsou to žádané nevěsty. Co s nimi bude? Kupců by bylo
habaděj, ale ne všichni si uvědomují, co svatba se starší nevěstou obnáší. To
není ojeté auto, exponát v muzeu pod věží. Dřevěnka je zralá žena. Ta něco
stojí! Není k tomu, aby ji majitel dvakrát obešel a tradá do Prahy. Takhle
to u nás nechodí. Nejdřív musí posekat trávu, usušit, dát ji tomu, kdo má
králíky, zaplatit odvoz, přihnojit, shrabat listí. K samotné chalupě musí
zkonzultovat čím začít, sehnat toho, kdo to umí, vědět kolik mu zaplatit, mít
na to.
Pak ji vidět v
plné kráse… Ráno slyšet kohouty, vidět slunce, jak zlatí kus po kuse její dřevo,
jak svítí do oken, vchází do dveří, na pavlač, na střechy.
Překousnu repliky.
Taky voní dřevem a patří sem, do krajiny mládí, do zahrad třešní, meruněk,
písku a borovic. Budou stát vedle původních a mě to neuráží. Jsem rád. Jsou taky
ze dřeva. Každá dřevěnka dýchá, je zdobená dřevěnými krajkami. Dřevo má tisíce
vůní, jantarové barvy, když fouká vítr má i zvuk Stradivariho houslí. Ptáci je milují,
nevadí jim ani, když prší, padá sníh.
Žádné komentáře:
Okomentovat