Pokrývka hlavy není jen o čepici, aby nám
neomrzly uši. Ač to zní bláznivě, v tom to vězí. Mít na hlavě něco, co
něčemu brání. Neznám obrázek dávných dob, aby slavní válečníci neměli na
hlavách něco ze zvířecího světa, coby zastrašilo, co by vlastníka ochránilo. Přilby
všeho druhu, po celé hlavě, zakrývající i nos, soubojové, co zakrývají celou
hlavu, ústa, nos, oči i bradu. Mít hlavu jako ve škopku v železe zakutou,
v létě, jak vajíčko naměkko vařená.
Ti, co na to měli, nosí zmenšeniny oněch
velkých hrůzostrašných. Jednodušší, třeba jen kovové pásky, čelenky. I tak je možné
mluvit o těch nejstarších. Z korun na hlavách mocných se stává symbol vlády,
tak jako jablko a žezlo. To vše musí panovník mít, chce-li vládnout, být
uznávaný, mocný. Být poslední instancí, být tím, nad kterého není. To vše má v
sobě koruna královská z prostého kovového kroužku, z ochrany hlavy před ránou
sekyrou, mečem nebo kladivem. Pokrývkou hlavy vzniká symbol moci, na první
pohled omračující: Já jsem ten, kdo tu vládne, velí, je všem nadřízený. Já jsem
baron, hrabě, má je koruna knížecí, královská.
Chcete podepsat dopis, dokument? Pak musí
mít pečeť, razítko, kde je zvýrazněna koruna, korunka, která svými hroty říká,
kdo je vlastník, čeho je pán, co mu patří. Jak jej oslovovat, s kým máme tu
čest, kdo podepsal pergamen, papír, jak vysoké je cimbuří jeho hradu.
Máme korunu vladaře i toho, kdo na stupínku
šlechty stojí, níž a níž. Každý, i ten poslední, má v erbu pokrývku hlavy,
která jej „šlechtí“ a která všem říká: Mě nemrznou uši, mě kdosi povýšil a já
se tudíž liším od vás, od ostatních, kteří erb, pokrývku hlavy, korunku, nemají.
Co je zajímavé, mají ji i kněží. Církevní aristokracie má rovněž své korunky. Papežská
tiára, papežova koruna, to jsou dokonce tři koruny vsazené do jedné. Mnohem
vyšší, než jsou světské koruny panovníků, šlechty, jak je znáte z historie.
Už dávno nejde o ochranu před zbraněmi
nepřátel, o zastrašení, ochranu uší před mrazem a studeným větrem. Je stále víc
vidět, jak urozený je pán, co korunu nosí. Královská koruna je ozdobena tím
nejdražším kamením, perlami, kameny. Je opředená legendami a tajemstvím. Je chráněná,
staví se pro ni hrady. Hlídá ji vojsko, důmyslné pasti, dveře o mnoha klíčích,
televizní kamery. Státy jsou na koruny bývalých panovníků patřičně hrdé a
symboly moci mocných vystavují a chlubí se jimi.
Jsou krásné, jsou symbolem moci
jednotlivce, ale mají něco, co dává sílu vyhrávat, kde hrozí katastrofa, konec
naděje. Tam všude jsou královská koruna a insignie důležité a vedou k vítězství.
Koruna už není jen pokrývkou hlavy. Je pečetí a dokumentem, všech, kteří byli
povýšeni. A je jedno, zda to bylo za hrdinství, přínos k poznávání světa,
nebo vědy, nebo si šlechtický predikát koupil a jak mu byl udělen.
Šlechtictví s korunkou je dané počtem hrotů
na koruně. Čím vyšší uznání, tím větší počet hrotů. Na hlavě, ve znaku, v pečeti na dopise jde o anachronismus
současného věku, byť samo o sobě „šlechtictví“ nikomu neškodí. Je symbolem zašlých
věků, které jsou už za námi. Dnešní doba hodnotí své nejlepší jinými tituly. Šlechtictví
už mezi ně nepatří…
Žádné komentáře:
Okomentovat