Ryby nejsou má
parketa. Měl jsem příbuzné ve Všeni u Turnova, jmenovali se Sedličtí. Ten
nejstarší se rozhodl, že ze mě udělá rybáře. Bylo kde i na co chytat. Z ničeho
nic jsem se stal majitelem postaršího bambusového prutu, sady háčků, naběráku a
bůhví čeho ještě. Ani nevím jak, ocitl jsem sena břehu zatopeného povrchového
dolu na lignit v Hrádku nad Nisou. Nic jsem nechytil, ztratil pojem o čase a
navždy pohřbil myšlenku, že ze mě bude dobrý amatérský rybář. Nestalo se a
plakat pro to nebudu.
Jednou jsem ten
smutný příběh vyprávěl Vladimíru Renčínovi. Pochlubil se, že s rybařením má
taky své zkušenosti. Hradečák se sklonem dolů k řece, kde chytal na
splávek sedaje u vody a nic vtipného jej při tom nenapadlo, natož vtipy. Ty
přicházely samy v nejméně vhodnou chvíli.
Tihle amatérští
rybáři! Ryby už ani na Vánoce nemusí. Jo, houby, to je o něčem jiném. V tom
jsme se s Vláďou Renčínem sešli. Dřív jenom praváky, čím dýl jsme do lesa
chodili, došlo i václavky, na holubinky, na prazvláštní fialové a jiné kousky.
Oba dva jsme doma zápasili s partnery, kteří ty nové, dosud nevídané houby
odmítali jíst.
Houby. Je to
radost znovu a znovu nalézat houbičku za houbičkou a ne jako v Rusku. Tam
prý u těch velkých lesů stojí výkupny, kde houby vykupují po metrácích, hned je
i vaří v sudech a na nákláďácích odvážejí na další průmyslové zpracování,
asi jako když rybáři na mořích loví sardinky a hned je cpou do konzerv. Asi
bych to doma v Čechách zažít ani vidět nechtěl. Už by to nebylo o sbírání. To
je už jenom kosení trávy, trhání borůvek hřebenem. Nic se nemá přehánět. Všeho
i toho nejlepšího se člověk přejí.
Vzpomínám, že nám
českým studentům v 60. letech shodou náhod taky v Rusku servírovali k snídani
den, co den, kaviár. Nikdo jej už třetí den nechtěl ani vidět, natož jíst. Čeho je moc, to se přejí, zprotiví.
Ještě k vtipům,
které člověk nevymyslí. To tehdy Vladimír nakreslil do Dikobrazu vtip, kde v
textu použil čísla sportky, která jej napadla. Po čase dostal dopis, ve kterém
mu starší paní děkovala, že si z Dikobrazu čísla opsala, vsadila do sportky a
vyhrála třetí cenu. Žádala obratem poslat další čísla, že potřebuje vyhrát víc
a koupit si na zimu uhlí. Vláďa Renčín se překonal a nějaká čísla jí poslal. Zda
paní vyhrála nevěděl. Už se neozvala. A o tom ten náš svět je. O kráse, co
chutná a nepřejí se. A to je velmi dobře. Všeho s mírou. Ryb i hub, malin,
kaviáru i čokolády. Nepřehánět, do ničeho se nenutit, dát věcem volný průchod a
nerozčilovat se. To život krátí a dělají se z toho vrásky.
Žádné komentáře:
Okomentovat