27. března 1968 se
spolu se svým přítelem letcem instruktorem zřítil v letadle MIG 15 při
tréninku, bez něhož se žádný letec a tím méně kosmonaut neobejde
Jurij Gagarin
zahynul dva týdny před tím, než se měl stát prvním kosmonautem generálem.
Sál PKO v Lidových
sadech praskal doslova ve švech. Všichni čekáme až mezi nás přijde. Jdu mu
uličkou uprostřed sálu vstříc. Zastavuji se, on rovněž: „Soudruhu předsedo
okresního výboru socialistického svazu mládeže, první československý kosmonaut
major Vladimír Remek!“ Usedl s námi na jeviště a začal vyprávět, odpovídat na
otázky. Jurij Gagarin a Vladimír Remek se nikdy nesetkali, a přesto by se ve
vzpomínkách našich současných, ale i příštích generací neměli ztratit.
Ten první byl
opravdu první. Je řada slavných mužů, kteří na cestě do vesmíru ztratili své
životy přímo na palubě kosmických lodí, často i při výcviku. To je občas úděl
statečných a odvážných. První, který opustil naši planetu, byl náš současník.
Jurij Gagarin byl náš. Tak jsme to cítili. Byl sympatický a skromný.
Na den, středu 12.
dubna roku 1961 nezapomenu snad nikdy. Tehdy městský rozhlas v Liberci zprávou
o letu prvního kosmonauta ozvučil všechny ulice. My, kluci a holky, žáci
základní školy na Husově třídě jsme otevřeli všechna okna do ulice a křičeli,
už nevím přesně co, ale tak jako celý svět jsme se i my radovali, že tu je první
člověk, co letí v raketě kolem Země, že vesmír je nám blíž. Během letu byl
povýšen a stal se nejznámějším občanem planety Země major Gagarin.
V létě roku 1959
napsal jako tisíce jiných žádost o přijetí mezi budoucí kosmonauty, v lednu
1960 se po náročných testech stal jedním z 19 kandidátů kosmických letů. Na
základě testu a doporučení většiny ostatních, jej velitel kosmonautů generál N.
Kamanin 9. dubna navrhl k tomuto letu. On a jeho čin se pro nás, a to nejen pro
mladé, stal oslavou lidské odvahy a pokroku bez patosu, hrdinou a vzorem. Formoval
v nás vzor, symbol něčeho, co nám dosud scházelo a co jsme nutně potřebovali.
Už to nebyli pouze hrdinové druhé světové války. Gagarin se stal tím, co dosud představovali
Julius Fučík, Anne Franková, Zoja Kosmoděmjanská…
Svět se díky
prvnímu kosmonautovi stal, alespoň v našich dětských očích, krásnějším,
lidštějším. Asi tak nějak reagovali naši otcové a matky na osvobození
v květnu 1945, na konec války. Dal nám prožít pocit štěstí a svobody. Dal
nám nehlédnout do světa, který dosud není, ale až přijde, bude o lidech, co
žijí na planetách bez válek, nemocí, kde nebude místo pro hlad, rasovou
nenávist, korupci. Tak nějak jsme opravdu tehdy vnímali první krok do vesmíru. Ach,
jak jsme byli naivní! Přesto vzpomínáme a je to krásné vzpomínání.
Žádné komentáře:
Okomentovat