Strýček Karel byl zedník. Pan zedník, štukatér a machr. Na co sáhl,
to mu rozkvetlo pod rukama. Postavil dům, opravoval Pražský hrad, postavil krb.
Celý život patřil k těm, co vytvářeli hodnoty, jak na běžícím pásu.
Nás malé kluky, syna a synovce, přímo zbožňoval. Co jsme chtěli,
pro nás udělal. Já byl z pohraničí, ze Sudet, narozený těsně po druhé
světové válce a strýček žil v přesvědčení, že letní prázdniny v Brdech mi
musí nahradit tu hrůzu, ve které tam po odsunu Němců žijeme. Na co jsem ukázal,
bylo mi splněno, a tak jsem hledal, jak bych to mohl strýčkovi vrátit, čím bych
mu já udělal radost.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a pořád nic, žádný nápad. Až jednou,
to zrovna strýček odjel na motorce někam na neodkladný melouch. Vyšel jsem před
vrátka, abych se podíval, kde je kamarád Žežulka. Žežulka nikde, ale něco tam
bylo. Na chodníku ležel předmět, který jsem neznal. Něco jako můj školní
dřevěný penál, ale větší, těžší a hlavně, s něčím, co mě vyděsilo. Znovu podotýkám,
byl jsem z poválečných Sudet. V tom futrálu bylo magické očko s bublinou,
jako by něco plavalo v něčem. Mé zkušenosti byly jenom teoretické, ale
hluboké. V naší národní škole nás totiž prostřednictvím školního rozhlasu stále
procvičoval a varoval soudruh ředitel: „Děti, pozor! Na nic, co neznáte,
nesahejte, do rukou neberte! Po Němcích tu zůstaly různé zbraňové systémy,
nástražné miny, fosforové tyčinky, dýky, šavle a pistole. Na nic nesahejte, vše
hlaste na SNB nebo svému učiteli!“
Konečně jsem uspěl, i když podezřelý zbraňový systém leží až v Brdech.
Mina, asi letecká, ležela před domem mého strýčka, který se měl dozajista stát
terčem. Rozhodl jsem se konat přesně podle instrukcí našeho soudruha ředitele.
Jak vítr z Lužických hor, odkud jsem přijel, ke strýčkovi a tetě na návštěvu, vpadl
jsem zčerstva do nedaleké služební SNB.
Slovy: „Je tam bomba! Strýčkovi a tetě teď jde o život!“, rozčísl
jsem popolední siestu všech přítomných esenbáků. Co následovalo, bylo sice
chaotické, ale akční. Takzvané nebezpečí stále leželo na chodníku, ale jeden z
místních si šel právě pro medaili. Onu minu si dal za košili a snažil se být
nenápadný. První z té místní zásahovky jej srazil úderem zpět na chodník a ze
záňadří vylovil nástražný systém. Nebyla to mina, ale vodováha, jejíž princip mi
strýček blíže vysvětlil ještě na služebně. Je fakt, že si ze mě zdejší a
policisté ještě dlouho po téhle trapné záležitosti utahovali. Smát se prý
nesměli, to jim velitel pod trestem zakázal.
Strýček si pak své nádobíčko před každou cestou na motorce pečlivě
zkontroloval, aby mě prý zase něco nenapadlo, až mu cosi vypadne z brašny,
kterou vozil ještě dlouhá léta na zádech…
Žádné komentáře:
Okomentovat