Skončila druhá
světová válka a muži jako zázrakem přežili dlouhých sedm let odloučení od
domova od října 1938 do května roku 1945.
Nejmladší odešel z
Liberce vyloučen z rasových důvodů ze všech škol. Žil, i tak se to dá říct,
celou tu hroznou dobu ukrýván v malé místnosti na půdě za komínem, skrytý před
zraky zvědavých sousedů, před očima gestapa. Jeho budoucí žena, Češka, přišla s
rodiči osídlit Sudety po odsunu kolaborujících Němců. O několik let později odešli
do nově vzniklého státu Izrael bojovat za jeho svobodu v první
arabsko-izraelské válce. Vrátili se, vychovali tři děti. Žena umřela v
sedmdesátých letech minulého století, on dosud žije v Hrádku nad Nisou.
Další se aktivně
pustil do křížku s fašistickým Německem. Svou budoucí ženu poznal ve výcvikovém
táboře nedaleko Jeruzaléma. Vzali se a oba se v uniformách britské armády
dožili vítězství nad fašisty. Vrátili se do Čech, aby záhy odjeli zpět a
budovali zemi, která se nazývá Izrael a ve které žili až do své smrti na konci
20. století.
Třetí žena se vdala
za tatínkova mladšího bratra v Liberci. Strýček byl ze všech bratrů
nositelem největšího počtu vyznamenání za statečnost v boji s nepřítelem.
Z bratrů se naučil nejlépe česky. Vrátil se domů a vzal si za ženu sudetskou Němku,
z rodiny už připravené na odsun. Ta skončila na pobřeží Baltského moře. Tetičce,
která se jmenovala Rosl, říkal strýček Růženko. Ta se jen s největšími obtížemi
naučil špatně česky. I oni se v počátku roku 1948 stěhovali do Izraele. Od roku
1989 pravidelně přijížděli do Čech, koupili si v Hodkovicích nad Mohelkou dům.
Oba dva jsou pohřbeni ve svaté zemi, i když on byl víc doma v Česku, ona
křesťanka víc doma u dětí, v Izraeli.
Moji maminku si do
Sudet přivedl tatínek z okolí Prahy. Češka, která se v poválečných letech
naučila perfektně německy, tatínek, ač se snažil, velmi špatně česky. Matka mě
vychovávala téměř sama. Otce mi v 50. letech zavřeli, a když se vrátil, z
kloučka byl velký kluk. Maminka si našla práci ve městě, později s tátou prodávali
zeleninu, ovoce a potraviny. Vzala náš život do svých zlatých rukou a vedla si v tom
převelice dobře.
Všechny ženy naší
rodiny se staly pro čtyři bratry víc než oporou. Byly duší jejich životů. Jako by
jim osud prostřednictvím těchto žen dopřál to, co jim v průběhu války vzal. Dnes
již nežijí, z mužů jen ten nejmladší, který před měsícem oslavil devadesátiny.
Je hezké mít na
koho z rodiny vzpomínat, koho si připomenout. Žádný spolek netykavek, ale
děvčata, která uměla vzít za věc a udělala pro své muže to, co snad dnešní děvčata
udělat neumí. Z toho všeho lze odvodit, že život by neměl být jen krásný a voda
v řece čistá. Že mnohé záleží i na tom, zda si lidé uvědomí, že nic není
zadarmo, že za všechno se platí. Jsou bezejmenní hrdinové a jsou to i naše ženy,
které si zaslouží poděkování za všechno, co dělají.
Žádné komentáře:
Okomentovat