Chmel – kam s ním?

Chmel – kam s ním?
Vy z Jablonce nad Nisou, Liberce, Chrastavy a ze zbytku České republiky, vzpomínáte na čas obvyklého nástupu studentů středních škol na česání chmele, směr Rakovník, Žatec, Roudnice, Litoměřice, Ploskovice, Horní Nezly…? V jednašedesátém si nás pozvali koresponďákem, který jsme při přijímacím pohovoru vyplnili, a tehdejší liberecká jedenáctiletka jich použila k našemu sezvání k nástupu na česání chmele. Věčné a šetřící. Jediné a poslední šetření, se kterým jsem se později na této škole setkal. Pozvání. Došlo a my jako tisíce dalších odjeli.
Jo, chmel počátku šedesátých let se spíš podobal tomu, o kterém psal E. E. Kisch z počátku století, než na který jste jezdili už vy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jaké sklízecí stroje? Vše strhávat „růčo“ a ručně očesat do košů. Do věrtelů bábě, co vám je počítala. Žádné sušárny. Lopatou a prohazovat. A spaní? Na slamnících méně či více „růčo“ nacpaných. Byla to romantika? Nevím. Mohu to porovnat s česáním o 10 – 20 let pozdějším. Česáním strojním, na směny.
Vše bylo o únavě, o „vůni“ chmele, který nešel smýt, který byl všudypřítomný. O ešusech dokonale nemytých, o srandičkách, které druhý nepochopil. O dřině, která se nezdála. O pocitu zmaru a nechuti ráno vstávat. O učitelském dozoru, který nešel daleko pro facku. Spali jsme všichni pohromadě a pan profesor už chtěl také spát a tak udeřil.
O sázkách, kdo sní tu hnusnou housenku, kdo kolik piva vypije a jak ošidí bábu, co počítala věrtele. Vidíte, žádná romantika se nekonala a přesto většina, když vzpomíná, tak se usměje a zasní. Snad, že nám dosud byla většinou fyzická práce cizí, snad, že jsme tam byli tak trochu jako později ve vojenském přijímači, snad, že jsme se báli, styděli a byli rozmazlení…
Došlo nám to později a tak občas dnes zvedneme své tlusté zadnice a jedeme se tam podívat. Do Nezel, do Ploskovic. Je to padesát let. Je to vůbec možné? Půl století! Všude kolem je chmel jako tenkrát. Polovina června, vzduch se horkem jenom tetelí. V parku zámku roste tráva, stromy odkvetly. Všude voní lípa a na lavičkách posedávají důchodci… Tady všude jsme tenkrát byli my. Dnes jsou důchodci i z nás. To mě až zas tak moc netrápí, to, co jsem slyšel z rádia, je však něco horšího. Chmel už dnes nikdo nechce. Nevyplatí se ho česat, je ho všude dost ještě od loňska. Je to vůbec možné? A pak jsem to samé slyšel i z televize. Není se z čeho radovat, chmel nikdo nekoupí. A já myslel, že je to naše zlato…
Není to zrovna pozitivní zpráva. I když piva není nikdy dost. Jsem optimista, věřím, že se najde nějaký fištrón a chmel si očeše. Toho v Čechách nebude, aby si česká hlava s něčím takovým neporadila. Poradili jsme si vždycky se vším, proč ne s otázkou: Kam s ním?