Bylo mi tehdy zrovna tolik, abych věděl, kam a proč jedu. Tak, jako existoval pionýr a pionýrské letní tábory, tak jsme programově, aspoň většina republiky, oslavovali Mezinárodní den žen a mírové slavnosti a jezdili na dotované zájezdy do SSSR. Když vlakem, tak Vlakem družby. Přispívali na ně odbory, Svaz mládeže, zaměstnavatel. A jezdilo se hodně na bílé noci do Leningradu, do Arménie, na kláštery pod Ararat, do Gruzie, na Picundu k moři, na Bajkal, na Sachalin, za polární kruh, na Krym, do Taškentu, Buchary i Chivy, na Pamír, na Ural, k dalekému Amuru, do Moskvy, do Suzdalu. Já si vybral cestu vlakem na Ukrajinu, na Žitomirštinu. Po stopách první jízdní armády maršála Buďonného a jeho „posledního“ rudého dopisovatele vojenských novin Issaka Babela. Po stopách lidí na tomto území válečných konfliktů od raného středověku do konce Druhé světové války. Krymských Tatarů, Mongolů, Litevců, Švédů, Rusů, Ukrajinců, Němců, Poláků, Čechů, Maďarů, Rumunů, Slováků, Židů. Koho jsem nejmenoval, na toho jsem prostě zapomněl.
Tady se válčilo pořád. Po celá staletí. Viděl jsem slavné město Žitomír a spal v místním hotelu vedle tanku na podstavci. A dál kolem silnice rovné jako mlat jsem cestou viděl stejné domky, co tu stavěli od 13. století z vepřovic, z cihel ze slámy a hnoje prasat vysušených na slunci. Byl jsem ve městě Ovruč, kde postavili pomník hrdinovi Sovětského svazu, Slovenskému kapitánu Nálepkovi. Ve škole zrovna vrcholila soutěž, kdo odevzdá nejvíc popele, který se užíval ke hnojení a zkvalitnění zemědělské půdy. V Berdičevě jsme si užívali večeru Družby s Ukrajinci v místní knihovně, empírové budově na spadnutí na náměstí. Shodou okolností byla na seznamu věcí, které jsem si chtěl osahat a vidět na vlastní oči. Byl to dům, ve kterém se ženil Honore de Balzac s místní hraběnkou Hanskou.
Viděl jsem místa, odkud bral i Issak Babel námět svých příběhů měst, vesnic a tamních lidí, kde většina obyvatel byli Židé. Z období té prapodivné války s Poláky a občanské války s „bílou svoločí“. Novograd Volyňský s jeho svatými a chasidy. Viděl jsem tolik bolesti, abych nespal a psal si deník. Slyšel jsem tolik, že mě brněly uši. Jsem v domku spisovatelky Lesji – Ukrajinky, šlechtičny, co básní povznesla Ukrajinské dějiny. Všude kolem jsem byl a viděl hrdost lidí, kteří si nestěžovali, přestože žili bídně. Byli na svou vlast právem hrdí.
Nezapomenu na ten krásný kraj, na slunce, co tam svítilo, na vítr, který foukal ze studených polí. Na hustá oblaka, ze kterých padal těžký mokrý sníh. Jaro sem ještě nepřišlo, to teprve přijít mělo. A my nic netušili, jenom to, že tady žijí lidé, co moc zkusili. Má cesta vlakem končila v Kyjevě, v jejich metropoli a hlavním městě.
Byl jsem se, abych nezpychnul, podívat v Babím Jaru. V rokli, kde vyhasly životy lidí za Druhé světové války. Odpustit? Snad. Ale zapomenout nikdy. Krásná Ukrajino, nikdy sbohem, jen nashledanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat