Umím si Sergeje živě představit, ač nejsem Fučík ani Mathesius. Jeden z nich kdysi napsal: „A tak pokoj tvým kostem, chlapče z Rjazaně, láska tvým veršům…,“ a já si dovolím doplnit: „Čím si Rus zasloužila, že porodila tolik básníků? Lermontova, Puškina a stovku dalších? Kdo se v tom má vyznat?“ „Peťka krávu pásal. Teď si přiznat musí, že předčasně jásal. Lid už dělá kravál. Jak je tvrdohlavý. Oč lepší jsou krávy. Peťka šeptá kravám: „Čestné slovo dávám, líp jezdit trakařem než být komisařem… V rudém stanu chrápou, v rudém stanu smrad: vojáci se zuli, než si lehli spát.“ Co tomu říkáte?
Sergej Jesenin byl básníkem ruské vesnice, odkud si bral vše potřebné. Stál rozkročen mezi Pitěrem a Moskvou. Byl srandistou, chuligánem, cynikem a přesto byl milován. Jak moc v Rusku milován! V jeho tvorbě doznívá věk plynového osvětlení a litinových stojanů lamp, skvostných laviček uprostřed parků: „Zvon nového věku vyzvání a veslem čeří dav, jen velký osud můžu nést na malé ploše srdečního svalu, tolik lásky a milostné něhy. Ruce milé, jak dvě labutě po mé hlavě zlatem vlasů plují. Věčně si tu lidé na světě dávnou píseň lásky opakují. Hubička jméno nemá, hubička to je dech, tak jako růže je němá a taje na ústech.“
Milý Sergeji Jesenine, až moc, moc mi připomínáš českého básníka, žida Jiřího Ortena a jeho osud. Básníkům, jen těm největším přichystal osud prazvláštní dar. Nebyli jste nikdy jako ti ostatní. Zpod velké oblohy jste se z ničeho nic pustili do psaní, jako ten, kdo naklepává kosu, aby se pustil do trávy. Jak velkou máte moc vstoupit, kam chcete, třeba i do ložnic, kde místo spaní si čtou: „Než se Peťka nadál, nastal nový randál. Hodili ho v bryčku – a teď hybaj, strýčku! Probudil se Peťka a byl šťasten hnedka.“
Jsou to verše selské, šťastné, ale i protichůdné. Někdy až zamrazí svou surovostí a nechutí se pocukrovat. Jsou hlučné, svědí, tlačí, neléčí se. Jsou jako strom, když někdo nerozumný touží po jeho míze, pak opouští jej prýštivá pryskyřice…
Sergej Jesenin zemřel na konci prosince roku 1925 z vlastní vůle, protože svobodným byl a chtěl takovým zůstat. Což kupodivu nikdo nepopřel. Moskva a celý širý svět mu odpustili. Jeho verše Moskva četla nad jeho mrtvým tělem vystaveným v jednom z moskevských divadel.
Sbohem Jesenine, ale těším se, že tě zas jednou potkám na Tverském, v tvých verších, knížkách prosté lidské poezie všedního dne. Na lavičce na Puškinově třídě, jak čteš své verše Puškinově soše.
Žádné komentáře:
Okomentovat