Restaurace

V podvědomí každého z nás je restaurace konkrétní občerstvovna, kde ukájíme svůj hlad za úhradu někdy až neúnosnou. Restaurace může znamenat i obnovu čehosi. Sil. Státního zřízení. Kapitalismu, moci šlechty, vojenské junty. Má restaurace je ona občerstvovna přinášející do mých útrob objednaný, pozřený a později uhrazený pocit naplnění mých současných tužeb. Hospůdka pod Ještědem. Nádražní jídelna, bufet, hotelová restaurace, putyka, gril, rychlé občerstvení. Tam všude najdu, co očekávám a zaplatím víc, než jsem čekal…
Kdysi se žilo skromněji, ženy pracovaly doma, vařily. Na školní výlety jsme si z domova brali studené řízky a chleba se salámem. Limonáda stála dvacet haléřů. Tři kačky stačily i na pohled se známkou, přívěšek na klíče a zmíněnou malinovku dvakrát.
Poprvé jsem byl na obědě v opravdové restauraci na školním výletě, někdy na začátku padesátých let v Hřensku, pod Pravčickou bránou. Dnes tam vůkol je vše zavřeno. Nikam se nesmí, padá kamení. Noblesní restaurace, předzahrádka, nahoru na Pravčickou všude zákazy. Venku na stařičké lavici jsem konzumoval svou první hospodskou polévku, co voněla a chutnala úplně jinak než ta maminčina. K tomu byla rajská a dva knedlíky. Miluji rajskou, od té doby jsem lepší nejedl. Žel, doma jsem se tím neprozřetelně pochlubil. To vše bylo v ceně školního výletu. Těch maminčiných slz bylo moc: „Tak já, tatínku, neumím vařit. Náš pan syn chodí po hospodách a ono mu tam šmakuje víc jak doma. Já tady dělám, co vám na očích vidím, třeba tu tahoňu a mladej, že polévka voní, fuj, je to samý maggi, „volezlý“, kosti a pořád dolívané…“
Co na to strávník řekne, když je mu osm a je mu maminky líto? Táta to ani neposlouchal, četl si noviny. A to ani maminka nevěděla, že jsem si řekl panu vrchnímu, jestli by mi nepřidali v kuchyni trochu omáčky. Vrchní se mi uklonil, založil jednu ruku dozadu, druhou vzal talíř, odkvapil a za chvíli přinesl talíř s novou porcí omáčky a jeden knedlík, prý na vytření. A znovu se uklidnil. A řekl: „Bude si mladý pán ještě něco přát? Mám přinést kartu?“ Byl jsem syt a nonšalantně, jako v kině, jsem mu pokynul a propustil ho. Ale tohle jsem už doma neřekl. To jen učitelky, školní dozor, to roznesly po Machníně, jak jsem proháněl číšníky na výletě, babizny ukecaný! Naštěstí se to maminka dozvěděla už v jiné podobě. Že jsem praštil příborem, že je to maso nedovařený. Fakt je, že mi přinesli ostřejší nůž a párátka. Což moje nové, druhé, ještě nekompletní zuby ještě nepotřebovaly.
Jó mládí… a kolem rostlo plno malin nezralých. Nohy nás ještě nebolely, brýle jsme ani jeden nenosili. A co to byly alergie, klíšťata, otylost a přeslazené limonády, to jsme netušili. Bylo nás všude plno. Třídy ve školách praskaly ve švech. Po třiceti od první třídy do deváté. Pravdou je, že jsme se nenudili. Kroužky byly zadarmo. Báječný pionýr, družiny přišly až později. Nebáli jsme se vylézt do koruny stromů, srpem jsme sekali trávu králíkům. Nosili jsme celé léto krátké kalhoty a k tomu švédské košile vpředu na dva knoflíky. Práce bylo na vesnici vždycky dost.
Ve školní jídelně, mi to později došlo: „Chutnalo mi, paní kuchařko, jako od maminky…“