No co jiného? Šlápl jsem na něj. V té chvíli jsem si uvědomil, že je to můj problém. A bylo na mě, zda spontánně zareaguji a začnu klít či budu dělat, že se nic nestalo. Stalo se. Stalo, ne, že ne, a ukrutně to smrdělo. Aspoň takhle jsem to chápal. Byl jsem ponížen. Bylo mi nafackováno. Kdosi, do má nevychovaného psa mi hodil rukavičku do tváře. Kdo to byl? Slečna, mladá dáma, starý pán? To vše se mi promítlo v jedné sekundě v mé ubohé hlavě. Rozhozen a ponížen. Co dělat v sekundě druhé, teď? V příští minutě? Čas běžel… Kradmo jsem se rozhlédl kolem. Nic se neděje, svět jde dál. Nade mnou v koruně javoru se hádali dva ptáci, ale raději jsem to ani nedomyslel. Chtěl jsem si jen zkrátit cestu mezi paneláky. Znáte to. Od Billy „Na Rybníčku“ mezi tím žlutým a hráškově zeleným domem. Úžasná zkratka směrem k Nise, dolů do Jungmanovy.
V hlavě jsem měl zmatek. Všechny obvody běžely jak při poplachu v Pentagonu. Bál jsem se, že je to přetížením. Čas jakoby se zastavil. Co teď? Zhurta po nerudovsku – kam s ním. Došlápl jsem. Fuj, to přeci nemusím. Co bylo na podrážce, se posunulo výš. Znovu se rozhlížím. Kam volat, co dělat? Noha mi začíná smrdět. Dostávám do ní gangrénu a další stadium znáte z příběhu o letci Meresjevovi. Amputace. Vidím se, jak ležím na lůžku a volám: „Doktore, jak to, že nemám nohu, ale cítím, že tam stále je?“ Mám před očima celý svůj krátký život. Pražský orloj, Karlův most, má první cesta se školou do Prahy. Má první schůzka s děvčetem, jak mě kousl pes. Ležím u vrat opilý jak sele, na vojně jsem dostal odznak „nejlepšího vojáka“. Stop. Vracím se do reality a vidím sám svoji levou nohu, jak si otírám o trávu. Ale je to houby platný. Hovínko se rozmazává po celé ploše boty. Kdyby to bylo na botě kamaráda, vtipně bych podotkl, že má zajímavý krém na boty. No řekněte, nebyla by to sranda? Až teď to opravdu cítím. Smrdí to. Je to opravdu psí hovno v tom nejhorším stadiu, kdy mám chuť vraždit.
Určuji si pořadí: psa, páníčka, městské policisty, školu, společenské organizace, radnici. Oddělení pokut. Šatlavu, kata… Jistě se mnou soucítíte. Já to cítím a cítí to jistě všichni kolem. Někomu ptáci zpívají, psi se lísají a nám? Sbohem romantiko! Už nikdy nepůjdu na Nový rok na letiště do psího útulku popřát těm bestiím a neponesu jim granule. Konec „kamarádšoftu“ a letmých pohledů. Skončili jsme. To první kousnutí, když mi bylo deset, jsem dosud bral jako uklouznutí, tohle uklouznutí na žlutém už beru jako provokaci, konkrétně cílené úsilí o zničení mé existence.
Čekal jsem, kdo si toho všimne. Nikde nikdo. Sluníčko, mraky, vše na svých místech. Jen větřík zlehka pofukuje. Bezdomovkyně na lavičce slibuje, vyhrožuje peklem, je úplně na mol a můžu být rád, že to byl pes a ne ona, kdo mi zasvinil botu. A jsem doma. Mám vlastně štěstí, že to takhle dopadlo. Už je mi fajn, v podstatě veselo. Dělám, že se nic nestalo. Uběhlo pouhých 30 vteřin a já se vrátil do reality. Žádné terno, ale jsem zpět.
Ovládl mě chladný kalkul. Jsem vlastně doma. Do tváří se mi vrátila přirozená červeň. Vlastně se nic nestalo. Vždyť to byla jen jedna bota, co bych dělal, kdyby to byly boty dvě? Tady se pozná, komu vlastně štěstí přeje. Koho má ten nahoře rád. Je však je na místě se zeptat: Jak na ně? Napíšu o tom článek a „peníze“ za něj rozfofruju v nejlepším podniku ve městě s kupou přátel, asi v kavárně Pošta. Je úžasně secesní. A že je zavřená? Oni ji jednou otevřou…
Žádné komentáře:
Okomentovat