U nás na vesnici jenom z obchodování nebyl nikdo živ. Uživit se, znamenalo mít řemeslo, práci, takříkajíc „bokem“, krávu, pole, něco jiného… Takový zedník v létě stavěl, v zimě podomácku dělal hrábě. Švec měl na zahradě brambory a květák. Holička paní Lanková měla až do „měny“ v třiapadesátém v přízemí obchůdek potravinami. Na vysoké stoličce jsem u ní párkrát seděl, řval strachem, ale odešel ostříhán.
V krámě to chodilo tak, že moje maminka obhospodařovala potravinové lístky, já jí podával tátovu „šrajtofli“. O metr výš pak paní Lanková ty lístky stříhala a maminka vytahovala z peněženky bankovky a mince.
Já měl odjakživa rád okurky. Ty v pětilitrové sklenici s dřevěnou vidličkou uvnitř mě doslova fascinovaly. Paní Lanková to věděla a místo bonbónu na rozloučenou po uzavření obchodu, mi vždy podala dřevěnými chapadly ze sklenice jednu okurku, z níž ještě stékal voňavý zelený kyselý lák.
Je to šedesát let, ale mám to stále před očima. Já, nejšťastnější člověk na světě, odcházím z obchodu s okurkou v puse. Maminka oči v sloup, významně mrká, majitelka obchodu významně krčí ramenem. Obě ženy si tak daly znamení, že to, co dělám, není normální a zároveň jako by si řekly: Budiž, hlavně, že netropí hlouposti.
Obchůdek měl ke dveřím ze silnice asi šest schůdků a byl pro mě něco jako kapitánský můstek. Když jsem s maminkou ty schody vystoupal, vždy jsem se otočil, abych někomu dole zamával. Dole pod schody vždy někdo stál a s někým diskutoval. Nahoře foukal svěží větřík a já si připadal jako v koši. Buď na lodi, nebo jako v balónu z jednoho obrazu, co visel doma v obýváku. A teď si představte, maminka mě vede z krámu ven. Já mám plnou pusu šťavnaté okurky a dole stojí kamarádi Mrázek, Reichl, kluci Fořtovi, Jarisch, Jarda Kalenských, kluci Jůzovi a určitě i některý z kluků Lankových. Mohl jsem si připadat šťastnější? Ne.
Domů to bylo do kopce ob dva domy. Bydleli jsme naproti truhlárně Simm a Wagner, kde byl můj tatínek národním správcem. Spousta truhlářů měla ještě vedlejší výdělek, někdo spravoval auta, druhý včelařil. Další měl doma krávu, padesát králíků, sad jablek, prodejničku uhlí a palivového dříví. My kluci jsme milovali vesnického kováře Lammla, Němce, co nemusel do odsunu a mluvil, co si pamatuju jenom německy. Zvláštní je, že nám klukům to ani nijak zvlášť nepřišlo. Ta naše industriální vesnice byla i hodně o antifašistech a ti do Německa nemuseli. My jsme to vnímali tak, že jsme si k nim chodili pro poštovní známky, neboť oni si s těmi, co odešli, hodně psali. A tak i ti, co prodávali v „Tepu“, ve „Smíšeném zboží“, v mlékárně, u řezníka, museli umět německy. I doma jsem si někdy připadal jako později na Rujáně. Jazykově a národnostně půl na půl.
Ale to mi už bylo patnáct a z krátkých kalhot s padacím s padacím mostem jsem už vyrostl. Paní Lanková zavřela krám i živnost, do koňského nebe odešel i podkovář Lammel. V krámech prodávala mladá děvčata, co uměla maximálně tak rusky. Staří Němci se dodatečně ještě v šedesátých letech vystěhovali do NSR. My, kluci, jsme vyrostli a někteří z nás se pořád vracejí. Nemůžeme zapomenout na místa, kde a kam jsme chodili do školy…
Žádné komentáře:
Okomentovat