Někdy si připadám jako indiánská babička. Kam se poděla doba mladistvých hloupostí, doba nezkušeného konání, které všechna úskalí překonala a dnes, po mnoha letech stojí za vzpomínání…
Pokud vyrůstáte, jako já na vesnici, pak roční období určují velmi významně vše, co děláte, svět ve kterém žijete. Můj Machnín, ač kousek od Liberce, byl stále vesnicí, kdy na jaře se vláčelo, oralo a silo, trhal a sušil se podběl, všude kolem domu a na zahradách se po zimě uklízelo. Léto bylo o senu, koupání, fotbale, houbách a letním ovoci. Jó, podzim to už bylo jiné. Sklízelo se a začala škola. Muselo se na dřevo, připravit se na zimu, co přicházela ze dne na den nečekaně, obvykle po dešti a v noci. I zvířata to cítila a byla nervózní. Ptáci se houfovali, posedávali na drátech elektrického vedení a na větvích obrovské lípy u šenku uprostřed obce.
Mně navždy zůstane v paměti žebřináček a v něm tři pytle žaludů, které táhne moje maminka do machnínské školy. Žaludy jsme tehdy sbírali všichni. Za Mrázkovými ve stráni u rybníčka jich bylo, a přesto, div jsme se o ně neprali. Každý jich chtěl mít víc než ti druzí.
Do sběru žaludů se vždy zapojila celá rodina. Já sbíral a tlačil vozík, který táhla maminka. Nebyli jsme sami. Z těch vozíků mohla být vozová hradba. Však jsme je sbírali i kousek od machnínské lípy, památné lípy kde bojovali husiti s Žitaváky a jejich kamarády.
Mamince tenkrát, ten podzim, kdy jsme odevzdali tři pytle s žaludy, přejel pod „Nordlichtem“, pod hospodou, co už hospodou nebyla a kde jsme po válce bydleli, vozík nohu. Spíš jenom botu, přesto to maminku ukrutně bolelo. Mě ještě víc, protože řekla ať si příště řeknu tátovi. Ten o tom nechtěl ani slyšet, a že mi tu korunu za kilo co jsme ve škole dostali za kilo žaludů vyplatí ihned a v hotovosti. Což byla velmi lukrativní nabídka, ale já chtěl mít nasbíráno víc než ostatní kluci. Ve škole na nástěnce se ke jménům sběračů připisovaly červené puntíky, podle toho, kolik kdo nasbíral. Chtěl jsem být na nástěnce, kde bylo jasně a zřetelně napsáno – Nejlepší sběrači.
Táta to nechápal a maminka se zlobila, že se chlubím cizím peřím, že mi pomáhá celá rodina. Opravdu pomáhala, ale tehdy, před padesáti lety, to tak chodilo, pomáhali si všichni, o tom byl život na vesnici. Všichni jsme věděli, kde koho, co zabolelo, komu kdo zkrátil a proč kapesné. Koukali jsme jeden druhému do hrnce, všichni všechno o druhém věděli. Žádná tajemství, žádné soukromí. Z dnešního pohledu - středověk.
Taková byla doba našeho mládí. Když dneska vidím spadlé žaludy vzpomenu si, jak moc dneska liší svět od toho, který jsem zažil před padesáti lety v Machníně v obci na kraji města Liberce.
Žádné komentáře:
Okomentovat