Bylo mi krásných dvanáct let a psal se rok 1959. Školní výlet začal tím, že jsme pod pohrůžkou okamžitého zrušení výletu spořádaně nastoupili do autobusu směr Kuks. Jeli jsme na dlouho slibovanou návštěvu ke Šporkům shlédnout velkolepé sochy slavného Matyáše Brauna. A hlavně se ulít jeden den ze školy...
Pan hrabě Špork toho jména už druhý, byl ctitel umění a peníze za ně uměl spolehlivě utratit. Jeho otec pocházel z chudé rodiny a teprve v době Třicetileté války byl za zásluhy o trůn povýšen, a za dalších dvacet let už byl říšským hrabětem. Syn, jakoby se bál otcovy dlouhé cesty za penězi a nedávné rodinné chudoby, dělal vše, aby se rod Šporků nevrátil tam, odkud přišel. Odnikud a z nicoty.
Hrabě byl, řečeno dnešní terminologií, trochu fantasmagorický, hyperaktivní chaotik se slušnými příjmy a s vizí. Také byl nadán pracovitostí hodnou pozdějších kapitánů rozvíjející průmyslové revoluce devatenáctého století. Bylo mu přáno a bylo na něj i žalováno. Udržoval dobré vztahy na všechny strany, vyvolával a vedl dlouhé spory. Založil soukromý, barokní lovecký řád svatého Huberta. Převelice rád lovil, četl a vydával knížky. Od jezuitů mu hrozilo vyobcování z lůna matky církve. Spor s církví se vlekl příliš dlouho a hrabě, ač využil všeho, čeho se využít dalo, nebyl schopen ponižující proces ukončit.
Ve Šporkově barokní skříni se skrýval kostlivec, přímo král kostlivců, sám Kostěj Nesmrtelný. Servilnost pana hraběte neznala mezí. V roce 1723, když byl v Praze korunován za českého krále Karel VI., předal mu svůj soukromý Řád sv. Huberta. Uděla to přesto, že císař v té době na lovu zabil nešťastnou náhodou člověka ranou z kulovnice...
Narazil jsem na pokračování souvislostí, které mi přiblížilo dvanáctiletého syna zastřeleného muže, knížete Schwarzenberga. Byl jím Josef, celým jménem kníže Schwarzenberg, syn Adama Františka zastřeleného v červnu roku 1732 právě císařem Karlem VI. Hrabě Špork ve snaze zastřít tragickou skutečnost předal panovníkovi svůj Řád sv. Huberta. Císař, pravděpodobně inspirován Šporkem, dvanáctiletému Josefu Schwarzenbergovi udělil rytířský Řád zlatého rouna. Prapodivně tak císař odškodnil jím zaviněné úmrtí nikdy neprošetřované. Ojedinělost udělení tak vysokého řádu císař odůvodnil právě onou nešťastnou náhodou na lovu, kdy dvanáctiletý kníže Josef přišel rukou samotného císaře o otce...
Špork by býval udělal i víc ve snaze zbavit se jezuitů, kteří s ním vedli spor na život a na smrt. Jeho kroky i činy odpovídaly jeho povahovým rysům, bývaly rozporuplné a vymykaly se často myšlení tehdejší šlechty. Špork pravděpodobně předešel svou dobu aspoň tím, co jsme viděli na školním výletě v Kuksu. Jeho největším přínosem bylo, že přivedl do Čech geniálního Matyáše Brauna, založil špitál, staral se o chudé, staré, nemohoucí a umírající a bojoval nerovný boj s tmářstvím.
Úplně stranou není ani příběh náhle osiřelého Josefa, knížete Schwarzenberga. Jak já tomu Pepíkovi Schwarzenbergů Zlaté rouno záviděl! Víte, jak je ten řád krásný? Nic krásnějšího neznám. Později jsem svůj názor radikálně změnil... Otec synovi vždy schází v barokní době stejně jako v současnosti. Žádná medaile či řád tátu synovi nikdy nenahradí ani když ji dostane od císaře pána...
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat