neděle 2. října 2011

Telefon

Máte tu výzvu z Prahy na pátou hodinu odpoledne. Takhle se volalo ještě nedávno z Jablonce, Liberce do Prahy, do Hradce... Mít komfort znamenalo objednat si hovor na teď hned, tak zvaně bleskem nebo laciněji na později. To ovšem znamenalo nejdříve volat na ústřednu z aparátu přidělaného pevně ke zdi na poště, v obchodě, v telefonní budce.
Jen málo lidí mělo telefon doma, a pokud ano, měl dotyčný o zábavu postaráno, protože k němu chodili telefonovat všichni z blízkého i dalekého okolí. Bral to ale jako samozřejmost jako službu, poslání, výhodu i řeholi. To bylo jako mít doma chovného býka, králíka – belgického samce, kozla nebo psí chovnou stanici. Jíst museli všichni každý den, o sobotách i nedělích, tak jaképak od nich courání. Stejné to bylo s telefonem. Mít ho na vesnici znamenalo mít stálou pohotovost, otevřít kdykoli barák a říct: „Pojďte dál a zavolejte si!“
Nebylo to tak dávno, zhruba tak před padesáti lety, tedy ještě v druhé polovině dvacátého století. Mladé generaci to musí připadat jak z doby husitských válek či obléhání Prahy Švédy. Padesát let a dnes je telefon i jako něco větší náušnice v uchu a číslo lze vytočit, aniž bychom se dotkli číselníku.
I na druhé straně zeměkoule je to navlas stejné. Četl jsem Hoftmeistrovu knížku o Číně. Děj se odehrává v padesátých letech a celá jedna kapitola je věnována telefonátu z Pekingu do Orlických hor. Co vám mám povídat, byl to horor. Cituji: „Nu, a tak jsem byl nesmírně překvapen, když malá bosá holčička s modrou bandaskou mléka vešla do naší světnice a řekla: „Máte v konsumu výzvu z Prahy na deset hodin včera ráno.“ To bylo potom těžké se někam dovolat.
V sedmdesátých letech ve Frýdlantu v Čechách jsem viděl za plného provozu skutečnou, plně funkční, opravdovou kolíčkovou telefonní ústřednu z doby Rakouska Uherska a nikomu to nepřišlo divné. Jiná ústředna nebyla. Telefonovalo se tak, že se hovory objednávaly a volalo se: „Haló, máte tady Turnov, mluvte!“ Šup! a kolíček se „rúčo“ zasunul na ústředně do správné dírky. A tak to šlo po celou směnu. Spojovatelky měly na uších sluchátka, v obou rukou kolíčky, které bleskově zasouvaly do otvorů v panelu před sebou a stále opakovaly: „Máte tady Plzeň, Prahu, Liberec, Chotyni…“
Vůbec nám to nepřišlo divné. Nemělo to chybu. Copak by někoho napadlo, že by to mohlo být i jinak? Proč? A tak jsem přišel v podvečer z práce a už ode dveří jsem volal: „Mámo, dneska byl v práci fofr. Dostal jsem na drát dvakrát Prahu, jednou Dobříš, ale to Kladno mi nepřišlo. Tam mi to nikdo nevzal, zatraceně, zítra to musím zkusit znovu.“

Žádné komentáře: