Nemám rád chlupatá zvířata a taky hady, ještěrky, žáby a mloky. Mnozí páchnou, jsou slizcí a nechtějí si hrát. Nekomunikují. Má přítelkyně jednoho z těch živočichů vlastní. Kocoura. Kočka, kocour, myš nebo fretka, to je jedno, snad jenom, že tenhle kocour vůbec nesmrdí. Čím mě však uráží, je to, že mě přehlíží. Já pro něho jednoduše neexistuji. Když mě vidí, mizí. Kam? Nevím. Proč? Nevím. Kdysi, v rozpuku jeho mládí, jej kdosi i se sourozenci umístil do kontejneru. Byli to, jak se zdá muži, neboť k nim pojal zášť a nedůvěru. Aspoň tak to vidím já. Nestál ani o to, aby mi tuhle část životopisu autorizoval. To s ženami si takhle nezahrává. Ty ho krmí a přepravují k lékaři. Muži jsou tu dobří jen k tomu, aby zase z bytu odešli…
Je to diskriminující a pro nás chlapy ponižující. Od kdy kočky mají co přehlížet pána tvorstva? Zralého muže? Setkání, nesetkání vždy to odstůně mé sebevědomí. Přerůstá mi to přes uši. Tohle snad není kočka, to je svědomí. Zpytuji jej pokaždé, kdykoli na kocoura pomyslím. Má něco, co mi schází. Dlouhý zahnutý prst, respektive dráp, kterým mi něco ukazuje, kterým mě odkudsi zpod postele rentgenuje, hlídá a nabádá. Co já vím? Vítězí nade mnou v psychologii, v testech hrdosti a přehlížení. Drtí mé ego, tančí na mém já a s rozkoší intelektuála odchází uprostřed divadelního dějství. Nelíbím se mu. Tím jsme to zjednodušili a můžeme se odporoučet.
Jsme jenom lidé. Kočky tu zůstávají, ptáci létají, hadi se plazí a ryby tiše plavou od moře k moři. Co jsme jim my, lidé, dali? Pracují pro ně lobisté i různé politické strany. Zvířata jsou dnes byznys. Drogy, ženy a oni. Pak teprve nafta, drahé kovy, potravinové doplňky, losy.
Jo, tak to ve světě dnes chodí a zavinili jsme si to sami. Zrušili jsme otroctví, šlechtu, plynové lampy, Textilanu, libereckou mlékárnu a přestaly růst houby. Lidí je jako much. Jsou všude a jsou všudypřítomní. Nedivme se potom, že jsme alergizující pro mnoho plemen, co chodí po čtyřech a nemluví naší řečí.
Kočky, kočky, samé chlupy a nechtějí si se mnou hrát. Jsou prý hrdé. To já taky, ale přeci, sakra, my jsme lidi, tedy něco víc. Na to se ti chlupatí nezmohli. Je to obtížné a je to o palci, který stojí v opozici k ostatním prstům.
Když to celé zjednoduším, je i vám jistě jasno, jak hluboko jsme klesli. Jak vysoko to jejich krédo vzlétlo! Zvlášť u toho kocoura Jany. Něco mám v plánu. Já s tím zatočím. Nejde to takhle dál, přemýšlím…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat