Dřevo

Dědečka z manželčiny strany jsem už neznal. Byl truhlářem v Horním Hanychově tam, kde pod Ještědem žilo před válkou tolik Čechů, že měli v obci svého starostu. Češi žili hodně pospolu. Hráli ochotnické divadlo, zpívali ve sboru, cvičili, popíjeli v českých hospodách. Děda Polejů byl fachman na dřevo a dřevo v jeho rukách zpívalo. Sólový part.
Já se setkal už jenom se dřevem, které pozměnil, třeba v kávový mlýnek, který osadil mosazí a ještě jiným dřevem. Říká se tomu intarsie a je to krása pro oči. To dřevo, jakoby mluvilo. A pak jsem uviděl jeho ložnici a kuchyni. Udělal si ji sám, však by to ani jinak nešlo, aby si něco ze dřeva u jiného kupoval. A k tomu všechny hodiny, truhlíky do oken a kuchyňské vařečky, kvedlíky, vidličky.
A pak jsem dostal do ruky nářadí, kterým to všechno vyrobil. Nářadí? Ne. Dnes na designu nářadí pracují celé ateliery. Tohle jsem v životě neviděl a v ruce nedržel. Nástroj podobný houslím či viole. A to jsem ubral. Vyrobil si je sám, na koleně a pasovaly do jeho mozolnatých dlaní jako, jak se to říká, jako kopr do koprovky. Ještě po stu letech nic nebylo na těch nástrojích uvolněné, nefunkční, neostré či nepřesné. Dnes by se řeklo ergonomické, funkční a krásné, jednoduché.
Těch jeho pracovních nástrojů mám plnou vitrínu, kde vedle porcelánu z Míšně a Staré Role mám kus opravdového kumštu truhláře, který dělal zázraky a vedle na zdi v obyčejném, černém rámu, pod sklem fotku, jak stojí u ponku v zástěře a trochu vystrašeně kouká mi do tváře děda Josef Polej - truhlář. Babičce pomáhal v její malé mlékárně. Zvostal však, a to je třeba říct, v srdcích těch kterým udělal ze dřeva kus jejich sednice, schody na půdu, ozdobné zábradlí, vrátka do chlívku nebo kolíbku.
Tu kolíbku, a ne jednu, jsem viděl. Jsou plné srdíček, holubiček a andělíčků, vyřezávané ostrou pilkou, hoblované s medovou vůní a heřmánkem natírané. Dřevo, které odešlo z jeho rukou má punc starého cínu, bronzových soch, zlatníka, co vytepal růži v rozkvetlém sadu na měděný podnos. Rozkvetlých květin, které dal zahradník jemného do vázy z čínského porcelánu. Z té boží krásy se budou radovat ještě dlouho mnozí, kterým není cizí svět upracovaných, mozolnatých rukou. Škoda, že nikdo nepostaví pomník lidem, jako byl on. Zasloužili by si to.