Pamatujete? Chodili jsme jimi často. Ty vaše zas tak moc neznám a vy jste nechodili mými, ale to nic nemění na tom, že si je pamatujeme. A dobře! Vždyť to byly cesty a cestičky, které nás vedly do školek, do škol, na vojnu, za prací…
Pamatuji tu první cestu přes ulici do továrny, kde pracoval můj táta. Pak si pro tátu přijeli. Dole, na té samé cestě, přes kterou jsem tak často přebíhal, stálo černé auto, kterým ho odvezli. Táta miloval obalovaný květák a ten jsme mu vozili do vyšetřovací vazby v Liberci. To byly mé první cesty, které si pamatuji. V té době byly cesty plné černých aut - tatraplánů a pánů v dlouhých kožených kabátech.
Polní cestou jsem chodíval s babičkou Hanzlíkovou sbírat klásky a do lesa roští a šišky. Později mne cesta přes machnínský most bezpečně vedla každý den do školy. Maminka si našla práci. Za boha si nevzpomenu, co ten podnik v Jánské ulici asi tak mohl produkovat. Snad se zabýval zemědělským zásobováním.
V té době jsem znal řadu cest a cestiček víc, než bylo na mapách všech zemí světa. Ráno do školy a po obědě jsem se doma ani neohřál. Školní tašku jsem hodil za dveře a pádil ven. Večer umýt, najíst, udělat si úkoly, přečíst si knížku a spát. Díky mnohokrát za to, že tehdy nebyl internet, sociální sítě a televize, takže jsem mohl vyrůstat v blažené nevědomosti. Sobotní kino a filmový týdeníky stačily, abych tu byl v pohodě bez mobilu.
Však jsem si užíval toho, být venku. Nebylo nic, čím by se ta slast dala nahradit. Bylo nám všem, v téhle generaci náramně hej. Trošku toho „pionýra“, sem tam nějaká povinná brigáda, průvod na 1. máje, práce doma, na zahradě, na poli, sběr a sušení kontryhele, žaludů… To byly ony cesty a cestičky kolem nás. Naše cesty poválečných dětí. Dnes nám táhne na sedmdesát a různými cestami jsme došli do důchodu a všichni zestárli.
Ty cesty měly jediný směr. Dovedly nás do přístavu, kterému se říká domov. Už ne ve švédských košilích a manšestrákách, ale v oblecích, s diplomy z různých škol a institucí. Do hnízda, které jsme opustili. Zabíráme v něm často místo pro větší koupelnu, pracovnu, pokoj pro hosty.
Máme sice svou cenu, ale doba je dnes trochu jiná a každá rodina je jiná.
Děti jsou opět chytřejší rodičů a je to tak. Bezelstní malí vnoučci se vás zeptají přímo: „Dědo, víš proč nemám bratříčka? Protože ho není kam uložit. Naši čekají, až budeš pryč. Kam máš jít?“ Cestou mezi poli, lesy, mezi vesnicemi. Do školy za klukama, za holkama. Po cestách za kariérou, po cestách sypaných kamínky.
Domů. Alespoň na chvilku posedět v zahradách u stolů, kde jsme si psávali úkoly. Odkud nám maminky psali na vojnu, kde jsme loupali brambory, jedli polívku a všechny maminčiny a babiččiny dobroty.
Ach ty cesty, cestičky. Ne všechny už vedou do Říma. Vedou ale jistě domů, třebaže nás tam už nečekají. Jako se vracejí holubi, vracíme se i my. Kolem plotu, kolem vrátek, postát pod okny. Sem vedou všechny naše cesty, cestičky.
Žádné komentáře:
Okomentovat