Kdo
chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky,
jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět
let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na
pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul
Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret.
Jak
takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky
všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v
dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“
obdrží:
„Ročně
tu mám swých 20 rýnských. Z koledy a pomlázky dostanu třetinu, ze Řehoře
polowičku, protože budu sám medvěda dělat a co wytlučeme o poswícení, z toho mi
slíbil starý (starší kolega) ošatku koláčů a tolar na novou podrážku.
W
poledne jídám u něho, ráno člowěk mnoho nepotřebuje, a wečer se pozwu do
piwowáru nebo do mlejna. Obden mohu také do hospody wrazit i tam za mne wždycky
někdo sklenici piwa nebo kus chleba a syreček za mne zaplatí.
Kabát
nosím teprwa půldruhého léta, kalhoty jsou dobré, a na swátek mám ty wybledlé
ankýnky. Postel moje stojí w školní swětnici za kamny, a tak mám pohodlí, jaké
si jen žádati mohu. Sousedi mi přejí. Já si ale také swatě umínil, nežli jsem
do školy jen pách, že budu dětí jenom jednou za den bít a proto by mne teď
matky radostí na rukou nosily.
Starý
Piskálek (starší kolega) je práwal rok do roka ráno i odpoledne, a proto si
také dělám welkou naději až jednou skapne, že mi zdejší místo neujde“…
Až
to rozdejcháte a přestanete brečet, případně řvát smíchy, pak si dovolím
pokračovat v citaci dopisu o pár řádek dál:
„Ostatně
umí náš starý se zdejším lidem chytře zatáčet. On s ním pije, on s ním louská
nowiny, on s ním cwikuje, řeč přijde k řeči a za dobré slowo zaworá mu Kuba ten
kousek pole. Filip mu to zaseje a sklidí, Matěj vymlátí. Což mu také schází?
Pomysli jen: Má dwa kabáty a ženu pochowal. Doma mu teď uklízí dcera. Musím se
dát wždycky do smíchu, kdykoliw si wzpomenu, že jsem jednou kdesi četl, jak prý
je swrchowaný čas, by se wůbec na zlepšení stawu wesnických učitelů pomyslilo.
Blázni byli, kordy měli! Jako by jim něco scházelo!“
Pokud
jsem nenaletěl a Wáclaw Mrskáček, pomocník we škole wesnické dopis Jiříku
Šwigalowi skutečně napsal, pak je to mazec. Pokud je to pokus Josefa Kajetána o
ironii a nadsázku, pak jsem mu uvěřil. Proč by nemohl být mladý učitel
spokojený? Proč by nemohl být rád, že má práci, perspektivu a dobré zázemí? J.
K. Tyl totiž k dopisu ještě přikládá dovětek: „K tomu listu není potřeba
welikých wýkladů. Je to nejčistší wýlew mladého, pro swé powolání plápolajícího
srdce a člowěk se nemůže jakéhosi nábožného pohnutí udržet. Já se dal přitom
radostí do pláče.“
A
tak já nevím, na čem jsem. Je to satira, je to horoucí srdce podle Dzeržinského,
je to hloupost či pravda? Bylo by úžasné mít takového spolupracovníka,
loajálního společníka ve firmě. Co by kdokoli dal za to, moci se spoléhat na
perspektivu, kterou mu dnes nikdo nezaručí! Nemít strach z extremistů, z
nezvedených agresivních žáků, z drog a fyzického napadení. Mít jistotu
zajištěného stáří v obci, kde mě mají všichni rádi, kde jsem každého učil a
každého znám. No, řekněte, neláká vás taková budoucnost? Já bych některé
občanské výhody a svobody oželel s tím, že si mě nechají „doma“ a že, až nudu
umírat, nepošlou mě do profláknuté „eldéenky“, která je cítit přes chodbu
otevřeným oknem až na ulici.
Nechám
to na vás. Je to šprým, nebo skutečný dopis mladého učitele, který si byl
vědom, že musí něco obětovat, aby v budoucnu získal mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat