Obyčejně se o prázdninách setkávají bratranci se sestřenicemi, ale na mě vyšel opět bratranec Ivan. Nic jsem nenamítal. Bylo mi úžasných deset let a touha dotýkat se, byť nahodile, sestřenic, mne měla ovládnout mnohem později.
Uvítal jsem, že na prázdniny mne doprovází můj dědeček Artur, muž mnoha osudů, zaměstnání, žen, voják našich armád válčících v Karpatech i u Tobruku, přeživší Sachsenhausen. Byl zárukou všech mých neplech a podporovatel revolt vůči rodičům a fanda mé puberty.
Cíl prázdninové cesty byl jasný – Mníšek pod Brdy. Po betonce kolem Vltavy, Chuchle s koníky, Zbraslavi, věže Cukráku, která se tam měla stavět o pár let později, kolem mníšeckých hrudkoven, co se zrovna stavěly až k babičce z matčiny strany. Za Ivkou, bratrancem o dva roky mladším, což mi vůbec nevadilo a za kluky, kteří bydleli v nejbližším okolí. Nejel jsem tam poprvé, a že tam bylo hezky vždycky, o tom nepochybujte. Zvláště na parcelách všude v okolí, z nichž jednu měli i moji příbuzní Taliánovi.
Tehdy jsme ale byli dva bezva malí kluci. Bylo to v době první spartakiády, zrovna v půli minulého století. Slunce svítilo mnohem intenzivněji, a jak voněla krajina, to si pamatuji i dnes, po šedesáti letech. I tu chuť lesních jahod, sousedových třešní zpoza plotu parcely i letních jablek. Vejce, vyjmutá ještě teplá z kurníku a do dna vypitá přímo ze skořápek malou dírkou na ex. Vůně dřeva právě dostavěné chaty, chlad ranní rosy a úprk zrosenou trávou až do rohu parcely, kde stála kadibudka, do které museli všichni pěšky po svých. Ještě dnes si vybavím zpěv ptáků na tenkých větvičkách útlých mladých stromků, stejně jako chuť vody ze studny, kterou jsme kopali spolu s dospělými.
A pak, pak přišel čas, kdy mne zradil můj děda, počasí i fotbalisté místního mančaftu. Děda, fanoušek všech klubů, které hrály fotbal, neodolal a místní mníšecký přátelák prostě navštívit musel. Pršelo a ochozy tribuny mníšeckého hřišťátka byly plné bahna všude, kam se dalo dohlédnout. Přesto se fotbal hrál. Děda vzal s sebou nás oba, Ivku i mne. Stáli jsme v dešti na tribuně a fandili. Ivan domácím, já hostujícím.
Stál jsem na tribuně ochozu vedle dědy, Ivan posedával, klátil nohama a chvílemi jsme se oba nudili. Pojal jsem, podle mého, báječný plán. Ivan ožíval jen ve chvílích, když jeho favorizované mužstvo dalo branku. Tehdy se mi vždy opřel o holeň a křičel: „Mníšek do toho!!!“ Když se chtěl opřít po čtvrté, holeň tam nebyla. Ivka se převážil a padal ústy dopředu na všechny čtyři končetiny do bahna pod námi.
Vše mělo neblahou dohru při večeři, kdy Ivan záludně zkreslil podstatu svého pádu z výšky do bláta. Přežil jsem nařčení, že jsem pekelník, co přikládá pod kotel a svádí k neřestem, ale já takový nebyl. Vždyť to byl Ivan, který dědu vylákal do ochozu, aby nám předvedl, co mníšečtí umí. Co mě však zaskočilo nejvíce bylo, že děda Artur fandil Ivanově verzi, která s tou mou moc nehrála.
Dnes, po létech, na to už vzpomínám sám, neboť oba tehdy zúčastnění odešli. Než odejdu já, rád bych vydal svědectví. Jsem v něm za padoucha, který zosnoval podlý plán a připostrčil bratrance, inicioval jeho pád do bahna. Jsem oním hříšníkem, který se radoval a plesal, když viděl zabahněnou tvář. Kdo z nás je bez viny? Omlouvám se a přiznávám. Ale byl to dětský hříšek ze souboje, kde nebývá ani vítězů ani poražených. Sbohem, dědečku Arture, bratránku Ivane…
Žádné komentáře:
Okomentovat