Opravovat
dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla procházka růžovým sadem,
zvláště když nedědíte a vše financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si
a teď k tomu hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala
ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály, přírodovědce, báňské
inženýry, ekonomy, hudební virtuosy a jejich dospívající syny. Většina z ë
jmenovaných s námi vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni
významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě nahozené
odpadávající omítky.
Český
pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy se snažil, leč mnohdy se
mu práce jedné firmy prolnula záhadným způsobem do druhé, takže Sergej jel na
letiště a Aljoša nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně,
že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství na dvorku
pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou často značné nepříjemnosti.
Většinou to prý řeší nabídkou slevy na služby příští.
Takhle
jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si soprán Ilja, jinak sólista
opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí
kremrole a sladké palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se doma
nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti. Ilja měl v Liberci ženu
psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta si ho tehdy doma profesionálně
rozebrala a dala mu nůž na krk doslova a do písmene.
Když
jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely, šéf liberecké stavební
firmy se rozhodl pro řešení, které znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a
dokončení prací ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával
a práce začala být konečně vidět.
Serjoža,
kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo z naší rodiny
jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co u nás pracuje, ho vidí stále na
stejném místě, kde na něj prší. Miron, bývalý partajní tajemník chemické
továrny zase požádal o kanape, které jistě už chceme vyhodit a meteorolog
Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové brusle, dětmi
už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily,
kde si je přál mít.
Nejvíc
starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce. Nevím, jak se dostal k mé
pevné telefonní lince, ale zvedl můj účet za volání na nebývalých osm tisíc
korun českých. Když jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila
mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům na erotické
lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka, ale vzrušený Semjon u sluchátka, v
koutku na zemi uprostřed vápna, písku a cementu… No vidíte, a z té erotické
závislosti ho vyléčil jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.
Pak
jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se synem splácet. Keš
nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína a z ní vystoupil mladý
perspektivní, na ježka ostříhaný kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se
dožadoval vysvětlení, co si to pán na jeho chlapce vymyslel? Pán se strašně
naštval a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu poskytne
patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií ruku v ruce. Nevím proč,
ale náhle měl onen manažer naspěch a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím
vzadu za domem dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od
lopaty, aby si odvykl nejen volání na linku erotickou.
Zázrakem
jsem se dočkal a bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno, že na to špatné nebudeme
ve zlém vzpomínat. Pak jsem si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko
– ruské intelektuály, akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat je,
neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen sbohem, zapomeňte, že jste
u nás byli, my budeme vzpomínat a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská
akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem všech běd.
Zlatý
český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle za rohem! Ten nepotřebuje
na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman. I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve
pozval českou firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do
domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací. Během výkladu
pokyvovali chápavě hlavami, a když byla exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale
tady je moc práce! Angažujte Ukrajince.“
Žádné komentáře:
Okomentovat